Licence Creative Commons

Proč nesouhlasím s nastolováním anarchokapitalismu /z diskuse/

11. 01. 2013

Anarchokapitalismus, stejně jako komunismus, je extrém. Je možné jej nastolit lokálně v komunitě stejně smýšlejících jedinců, kteří jej dobrobolně adoptují -- viz kibucy nebo anarchistické buňky na odlehlých místech -- a dočasně -- opět viz kibucy a Anarchobuňky, kde děti přesvědčených komunistů či anarchistů měly jiný názor a kibuc či buňku "rozpadly".

Jako každý extrém se tedy jedná o vysoce nestabilní systém, který zcela přirozeně "spadne" nazpět do nějakého systému "kompromisnějšího", se kterým je "smířeno" větší množstí lidí: v komunismu selže ekonomika a byť neoficiálně "se" zavede svoboda, v AnCap by si řada lidí zcela přirozeně zvolila nějakého vůdce a dala vzniknout systému nových šlechticů a následně nových králů či států (kteří by nakonec z pozice "těch se silnějším klackem" převálcovali menšinu svobodomyslných anarchokapitalistů a libertariánů, což je kořen mých výhrad k AncAp).

Přirozené uspořádání společnosti anarchokapitalismus zcela očividně a průkazně není, neboť společnost se vždy a všude vyvíjela směrem k nějakým hierarchickým strukturám.
AnCap je "přirozený" jen pro menšinu anarchokapitalistů, ale nikoli pro mainstream -- čímž se dostáváme k tomu, co tu tvrdím, celou dobu, tj. že anarchokapitalisté si myslí (ačkoli to vehementně popírají), že všichni jsou jako oni a myslí jako oni a tedy je AnCap "přirozené uspořádání" pro celou společnost.

Je to zcela logické, pakliže se ctěný anarchokapitalista dokáže oprostit od náhledu, že jsou všichni jako on: lidé jsou "by default" egoisté. Pokud nějaký člověk zjistí, že je silnější než ostatní a dovede si ostatní podmanit ku svému prospěchu a získat materielní benefity, udělá to → smečka/divoký kmen.
Pokud lidé zjistí, že nějaký silnější z nich je výměnou za jejich poslušnost či materielní benefity ochrání, dají mu je → ranný feudalismus.

Na každý pád se v téměř každé společnosti lidí zformovala hierarchie "vládců" a "poddaných" -- výjimky tvořily jen:
a) komunity, kde byli "potenciální vládci" natolik šlechetní, že odolali volání egoismu, nepodřídili si ostatní svou mocí ani nezačali zneužívat moc jim svěřenou
b) komunity, kde nikdo nebyl silnější, než ostatní (některé případy společnosti ozbrojené palnými zbraněmi)
c) společnost na ohromných, řídce osídlených rozlohách, kde si wannabe-vládce nemohl podřídit ostatní a vytvořit hierarchickou strukturu jednoduše proto, že se ostatní uklidili z jeho dosahu a/nebo je nebyl schopen najít.

Jinak ve více jak 90% lidských společenství najdeš kmen, náčelníka, radu starších čin jinou formu hierarchické struktury jakožto zárodku státu -- a je zcela ilusorní se domnívat, že by tomu v AnCap bylo jinak a tato drtivá majorita, která se -- protože je to pro ni subjektivně výhodnější -- vždy sdružuje do hierarchických struktur a následně usiluje o nastolení "svého řádu" a podmanění si menšin "nekonformních" z pozice přesilovky by v AnCap absentovala.

My libertariáni, AnCap a podobní jsme v menšině. Z toho musíme vycházet. Pročež přesně platí výroky Ortegy y Gasseta:
"Dav - kdo by to řekl při pohledu na jeho jednotný, ovčí zjev - si nepřeje soužití s ničím, co k němu nepatří. Na smrt nenávidí vše, co není davem."

"Forma, která v politice představovala nejvyšší vůli k soužití, je liberální demokracie. Žene úmysl mít k druhému ohled až do nejzazších mezí a je prototypem 'nepřímé akce'. Liberalismus je právně politický princip, podle něhož veřejná moc, ač všemohoucí, omezuje samu sebe a stará se třeba i na svůj úkor, aby ve státě, který ovládá, bylo dost místa i pro životy těch, kteří nemyslí a necítí v souladu se státem, se silnějšími, s většinou. Liberalismus, a to je dnes třeba zvlášť připomenout, je svrchovaně šlechetný: je právem, jež většina udílí menšinám, a je tedy nejvznešenějším hlasem, který na Zemi kdy zazněl. Vyhlašuje nutnost soužití s nepřítelem, a víc než to: se slabým nepřítelem. Nebylo pravděpodobné, že by lidské pokolení došlo k věci tak pěkné, paradoxní, elegantní, akrobatické, nepřirozené - proto nesmí nikoho překvapit, že toto pokolení onu věc tak, rychle a ochotně odhodilo. Byl to pro ně úkol příliš obtížný a příliš složitý, než aby se stal na Zemi zvykem. Soužití s nepřítelem! Spoluvláda s opozicí! Nezdá se vám už taková něžnost nepochopitelná?"

Za předpokladu této premisy se teď ještě máme dobře, protože naši odlišnost (lásku ke svobodě) chrání právě pluraritě nakloněná tradice onoho (klasického) liberalismu, která existuje prakticky jen v západním civilizačním okruhu: kolik živých a aktivních libertariánů či anarchokapitalistů najdeš mezi Muslimy či Číňany?

Dnešní zvohnoutělý mainstream má potenciál "na zelené louce" vytvořit mnohanásobně nesvobodnější a horší politický systém, než to, co máme dnes a "na zelené louce" by záhy měl i více prostředků, než svobodomyslní lidé.
Jinými slovy jsem pesimista, který si myslí, že když dáš šanci velkým změnám, mainstream zařídí, že to povede jen k horšímu, protože svobody jsou dnes z pohledu mainstreamu historicity a přežívají jen díky tomu, že měli lidé v roce 1791 či 1993 ještě dost rozumu na to, aby alespoň nějaké svobody zakotvili v Bill of Rights či Ústavě a tím bránili jejich pošlapávání libovůlí majority ve stávajícím systému; v systému novém takové "pojistky svobody" moc nepředpokládám.

Zrušení té politicko-kulturní tradice by tedy zrušilo i tyto přežívající ochrany svobody a nastolilo stav, kdy nenávistný dav bojuje proti libertariánům na život a na smrt ve snaze si je podřídit a donutit je "zapadnout do řady"; a jelikož znova připomínám, že je klasických liberálů, libertariánů a AnCap minimálně v Evropě a brzy i v USA menšina, to je předem prohraná bitva, ve které můžeme akorát hedinně padnout za řvaní Henryho "Is life so dear or peace so sweet as to be purchased at the cost of chains and slavery? Forbid it, allmighty God! I know not what others may may choose, but as for me, give me liberty or give me death!" Což je sice hrdinské gesto a asi je to lepší, než většina forem otroctví, ale já bych se přeci jen bych takovým hrdinským bitvám a'lá "poslední samuraj" pokud možno rád vyhnul a proto mi současný stav přijde jako ještě dost slušný kompromis a bojím se pouze zhoršení.

Dle mého názoru je tedy zcela šílené se snažit o faktické nastolení kterékoli z Utopií -- ať komunismu, anarchokapitalismu nebo mé osobní oblíbené Utopie, minarchistického voluntaryismu --, protože to jednak neprojde a i kdyby ano, nevydrží to a skončí to hůře, než to začalo.

Co ovšem má smysl je volba Utopie jako směru směřování vývoje společnosti: pokud je jako "nedostižný ideál" zvolen komunismus, společnost se vyvíjí blbě, zatímco pokud je jako "nedostižný ideál" zvolen anarchokapitalismus, vyvíjí se lépe.
Jen to nesmí sklouznout do extrému a fanatismu typu "AnCap (či jinou Utopii) nastolíme za každou cenu a bez ohledu na dopady", což z některých argumentů zaznívá a proti čemuž se tu právě vyhraňuji a dožaduji se korekcí -- viz první odstavec www.dfens-cz.com/komentare.php?akce=fullview&cisloclanku=2013010609& lstkom=451366#kom452302--, protože fanatismus typu "za každou cenu a bez ohledu na důsledky" hrozně nemám rád.




Vzkaz autoru

Na článek můžete reagovat použitím následujícího formuláře.
Váš komentář:

Váš e-mail (očekáváte-li reakci z mé strany):

Níže prosím opište dvě zdeformovaná slova z obrázku do rámečku pod nimi.
Jedná se o ochranu proti zasílání spamu, protože počítačoví roboti ona slova nedokáží rozluštit. Pokud je nedokážete rozluštit ani vy, kliknutím na ikonku reproduktoru se vám přehrají.