Licence Creative Commons

Levičáci jsou skvělí pozorovatelé, ale příšerní inženýři

12. 02. 2013
V minulém článku jsem definoval levici jako myšlenkový směr, který je nepřítelem osobní svobody a individualismu.
Když se ovšem podíváte na práce mnohých významných levicových autorů, zjistíte, že vůbec nejsou hloupí a bezohlední, ba naopak. Mnohdy dokonce naprosto brilantně popisují závažné problémy a neduhy doby a chtějí pomáhat nebožákům.
Platon, Hobbes, Marx s Engelsem, Marcuse... Ti všichni si pozorně a trefně všímali toho, co bylo na společnosti špatně, kdo byl utlačován a trpěl... Jen aby vzápětí přišli s naprosto vyšinutým a zvráceným návrhem, jak to "řešit".

Platon: praotec totalit

Tento leitmotiv najdete již u Platona, který ve své "Ústavě" brilantně popisuje mechanismy zneužití moci ve všech politických systémech... Jen aby jako "řešení" předestřel ideál totalitní, kolektivistické společnosti, ve které má absolutní moc kasta vyšlechtěných übermensch, násilně odebíraných matkám a převychovávaným, aby unikli "zhoubnému vlivu rodiny" a namísto toho přejali dotyčným levičákem "vědecky vytvořenou novou morálkou".
Myslel to zle? Naprosto ne: vždyť zoufal hledal systém, který by znemožnil zneužívání moci a nastolil utopický ideál. Jen se upnul k příšernému, zrůdnému řešení.

Rozporuplný Hobbes

V mytičtější formě najdete totéž u Hobbese, kde je to zvláště markantní: Hobbes trefně pozoruje, že mnozí lidé jaksi přirozeně inklinují k tomu, být těm druhým "vlky" a ubližovat jim -- ale jeho řešení? Dát některým vlkům božskou sílu a neomezenou moc. Asi aby mohli ostatním lidem ubližovat efektivněji, výkonněji, lépe a radostněji.
Zbláznil se snad? Ani ne. Jen dokonale reprezentuje dvě základní chyby, které najdete na každém levičáku: naprosto není schopen domyslet dalekosáhlé důsledky jím propagovaných opatření -- a vykazuje pozoruhodnou selektivní slepotu, kdy podvědomně skupinu "elit" vyjímá z té zamračené masy "špatného lidstva" a přiznává jí vskutku božské atributy: jeho elity vůbec nejsou jako ostatní lidé, protože neusilují o zlo, nejsou sobecké ani hloupé: právě naopak. Levicové elity jsou božsky moudré, prakticky vševědoucí, mají nadhled, jsou šlechetné, milosrdné -- a nade vše usilují o blaho všech. Jako by to ani nebyli lidé, o kterých se předtím dotyčný autor vyjadřoval tak negativně. Takovýmto utopickým, ideálním "lidem" -- či spíše bohům -- je pak snadné svěřit naprostou moc. A není to nic nového: je to návrat k egyptské a římské tradici neomylných vladařů-bohů. Levičáci by rádi byli bohy; cítí se jimi být; a proto logicky vyžadují, aby před nimi všichni ostatní padli na kolena a vzdali jim úctu.

Božský zákonodárce versus Bastiat

Tento postoj se nesmírně rozmohl zejména po francouzské revoluci. Bastiat jej přesně vystihl a pojmenoval, když proti němu v konfrontaci s obludnými výroky Montesquieuho, Rousseaua, Fenelona a Bossueta psal ve svém Zákonu (pdf,online):

»Současní autoři – zejména ti patřící k socialistické myšlenkové škole – zakládají své různé teorie na jedné společné hypotéze: Rozdělují lidstvo do dvou skupin. Lidé všeobecně – s výjimkou autora – tvoří první skupinu.
A autor sám tvoří tu druhou a nejdůležitější skupinu.
(...)
Socialističtí autoři nahlížejí na lidstvo stejným způsobem jako zahradník na své stromy. A právě tak jako zahradník náladově tvaruje stromy (...) tak i socialistický autor podle nálady formuje lidstvo. (...) A právě tak jako zahradník potřebuje sekery, vyvětvovací háky, pily a nůžky k tvarování svých stromů, tak i socialistický autor potřebuje sílu, aby zformoval společnost, a tu mohou poskytnout pouze zákony; celní zákony, daňové zákony, zákony o podporách a zákony o školství.
(...)
I kdyby socialisté lidskému srdci uznali schopnost jednat – a lidskému intelektu schopnost rozhodovat –, budou v jejich očích tyto dary od Boha zhoubné. Budou přesvědčeni o tom, že kdyby se jimi lidstvo řídilo, směřovalo by neodvratně k záhubě. (...) Naštěstí však, říkají tito autoři, Nebesa obdarovala určité osoby – vládce a zákonodárce – sklony přesně opačnými, a to nejen pro jejich dobro, ale též pro dobro celého světa! Zatímco lidstvo směřuje ke zlu, zákonodárce kráčí k dobru; zatímco lidstvo postupuje směrem k temnotě, zákonodárce touží po osvícení; zatímco lidstvo je taženo k nectnosti, zákonodárce je přitahován ctností. A jelikož jsou socialističtí autoři přesvědčeni, že právě takovéto poměry panují ve společnosti, požadují použití síly k tomu, aby sklony lidstva nahradili sklony svými.«

Rebelská "nová levice"

Poslední inkarnací tohoto principu je učení tzv. "frankfurtské školy", tzn. socialistů a marxistů, kteří se před Hitlerem utekli do USA a následně ideologicky ovládli tamní VŠ a nemalou mírou se podíleli na západním socialistickém pobláznění 60. let. Nová levice miluje lidstvo, ale nenávidí omezené lidi. Chce pozvednout člověka na novou úroveň; ze všech chce mít aktivisty a intelektuály, kteří budou brojit proti "starým pořádkům" a kultuře minulé generace: jak říká Karel Schwarzenberg, "povstání proti něčemu, co je ve francouzštině nazýváno la politique de papa, proti obrazu světa, ideálům a politice fotrů."

Frankfurtská škola jako by citovala Dostojevského nejvyššího inkvizitora: chce lidi zbavit svobodné volby, protože svoboda přeci člověka trápí. Chce zrušit morálku v čele s odvržením "předsudku", že má lidský život cenu (Marcuse je něco jako anti-Bastiat). A ve frustraci z toho, že se navenek smyly rozdíly mezi proletariátem a buržoasií, "písařka je nalíčena tak, jako dcera jejího zaměstnavatele" a dokonce komunistické strany rezignovaly na násilnou revoluci vytvořila nový program: revoluce bude kulturní.

Sociologové, psychologové, politologové a filosofové vytvoří z univerzit novou, vědeckou společnost a kulturu. Tu starou odvrhnou a skrze revoluční elementy, kterými již nebude dělnictvo, ale "utlačované menšiny" ovládnou zemi. Sami pak stanou v čele vlády elit, která bude do detailu řídit všechny a všechno. Je to ta "třetí cesta", o které mluvil Havel: vláda elit v čele s umělci, filosofy, humanitními vědci a Billem Gatesem. Vláda následovníků Římského klubu a řečníků na TEDu. Kolektivistická vláda sociálních inženýrů.

Petr Mach onehdá pronesl krásný výrok: řekl, že »EU je založená na předpokladu, že centrální Komise v Bruselu ví lépe než miliony jednotlivců, co je pro ně dobré. To by mohlo platit, kdyby byla komise nadána božskou inteligencí. Obávám se, že tomu tak není.«
V těchto větách se ovšem skrývá hlubší a děsivější pravda: levicoví intelektuálové a "elity" frankfurtské školy ve svých očích bohy jsou. Mají se za bohy racionalismu, kteří "vědecky" -- svými humanitními vědeckými obory -- pozvednou lidstvo na novou úroveň. A jako každý správný bůh nesnesou konkurenci -- někoho, kdo uctívá jiné bohy, jiné hodnoty, upíná se k jiné morálce.

Základní problém rovnostářství

Ve své hře na bohy mnozí sociální inženýři usilují o rovnostářství. Jedni by chtěli rozdělovat majetek tak, aby měli všichni stejně; druzí nastavovat kvóty, aby bylo všude stejně žen, jako mužů; třetí dát všem stejné vzdělání a názory; a jiní vytvořit všeobjímající kulturu, na které se všichni shodnou. Jak vystihl Dostojevský ve své epizodě o ďábelském nejvyšším inkvizitoru, "Těm politováníhodným tvorům nezáleží jen na tom, aby našli něco, co má ten nebo onen uctívat, ale něco takového, že by v to uvěřili vůbec všichni a uctívali to, a rozhodně všichni společně."

Jiní pak chtějí rovnostářství ze zcela pragmatických důvodů: když chcete mít z lidstva lego, se kterými si budete hrát a experimentovat s ním dle své libovůle (viz Bastiat), všechny kostky musí mít pěkně standardizované rozměry, musí odpovídat vašim normám. Rozmanitost totiž komplikuje věci statistikům a sociologům, čímž znesnadňuje ono řízení všech seshora; a navíc hrozí, že v rozmanité společnosti budou rozmanité názory, mezi nimiž se vyskytnou i takové, které se sociálním inženýrům nelíbí a které by chtěli vymýtit.

Stále však zůstává problém, který je pro rovnostářství jaksi inherentní a který snad nejlépe vystihl Erik von Kuehnelt-Leddihn v Portlandské deklaraci:

»Je to nízký pud stejnosti a nenávist k jinakosti, co charakterizuje všechny formy levičáctví; tyto ideologie jsou nevyhnutelně totalitářské, neboť tím, že popírají božskou rozmanitost vesmíru, chtějí nás vlastně násilně konvertovat ke stejnosti, která je sestrou rovnosti. Levičácká vize si libuje v uniformitě: národ s jedním vůdcem, jednou stranou, jednou rasou, jedním jazykem, jednou třídou, jedním typem školy, jedním právem, jedním obyčejem, jednou úrovní příjmu atd. Jelikož příroda nabízí rozmanitost, takovéto otupující stejnosti lze dosáhnou jen hrubou silou, nivelizací, násilnou asimilací, vyhnanstvím, genocidou. Všechny formy totalitarianismu, všechny levicové ideologie, dosáhnuvší svého vrcholu ve francouzské, ruské a německé revoluci, se ubíraly touto cestou - za pomoci gilotiny, šibenic, plynových komor a Gulagu.«¨

Snad se vám zdá, že je rovnostářství a nivelizace v rozporu s multikulturalismem a halasně hlásanou "diverzitou" -- jenže zdání klame. Všechna ta opěvovaná "diverzita" není cílem, ale jen prostředkem v boji proti staré kultuře. Všimněte si, že "nová levice" neopěvuje diverzitu střelců, sběratelů veteránů, pěstitelů kaktusů nebo blogerů. Opěvuje jen tu "rozmanitost", která útočí proti "staré společnosti"; proti oné "kultuře fotrů", proti cíli "kulturní revoluce". Opěvovány jsou pouze ty "rozmanité" menšiny, které "nová lev ice" vnímá jako své pěšáky k likvidaci jakékoli opozice ve veřejném prostoru.

Problémy sociálního inženýrství

Rovnostářství je ale jen jedním z mnoha různých "příchutí" levice, jedním z mnoha "projektů" sociálních inženýrů.
Samo sociální inženýrství má ovšem nejméně dva zcela zásadní a nepřekonatelné problémy, které jej odsuzují k neefektivitě, ba až škodlivosti.

Prvním problémem jsou chyby v řízení. Ačkoli se považují za bohy, i sociální inženýři jsou omylní. Pracuji jako tester: hledám a replikuji situace, které návrháři nepředpokládali a nepojistili se proti nim v psaní svých kódů -- protože nikdy neošetříte všechny situace, které mohou nastat. Zajímavé je, že některé chyby v kódu vydrží dlouho: objevil jsem například jednu, která v produktu trčela 30 let, aniž by si jí kdo všiml. Jak je to možné? Inu, pokud nějaký kód využívá relativně málo lidí relativně předvídatelným způsobem, oblast s chybou kódu prostě vůbec nepřišla na pořad dne.

Zákonodárci jsou jako vývojáři. Také píší kód - kód toho, jak se lidé musí nebo nesmí chovat. A i jejich kód má chyby: to je tehdy, když je v dané situaci - se kterou zákon nepočítal - prospěšnější nebo morálnější kód-zákon porušit.
Čím více věcí ovšem sešněrujete zákony, tím více "kódu" napíšete a tím více chyb v něm uděláte; a čím více lidí musí podléhat čím více zákonům, tím větší je pravděpodobnost, že někdo narazí do "chyby v kódu".
Takovým lidem budou socálně-inženýrské "zákony pro jejich dobro" naopak škodit - a to tím více, čím víc regulací existuje; lhostejno, jak dobré jsou úmysly zákonodárce-sociálního inženýra.
Je to logické a nevyhnutelné a elementární logikou by bylo mít tak málo zákonů, jak je jen možné. Jenže to stojí v přímém protikladu s pocitem sociálních inženýrů,
a) že jsou bohové, kteří neomylně řídí společnost k lepším zítřkům
b) že musí každý aspekt života těch mrzkých smrtelníků regulovat zákony, protože jinak je ta jejich svoboda zničí

Druhý problém je něco, s čím nikdy nepočítal žádný režim pachatelů dobra a Kolektivismu, který by chtěl všechny položit na oltář "veřejnému zájmu". Existují lidé -- ve společnosti jich je obyčejně mezi 5% a 10% --, kteří chtějí a budou žít své životy sami a ne jako loutky "chůvičkovského státu", který je bude považovat a nakládat s nimi jako s malými dětmi. Takoví lidé neohnou hřbet a pokud je budete nutit, budou v čím dál tím větší opozici, až se rozhodnou buď utéct, nebo -- pokud jim útěk znemožníte -- bojovat. Říká se jim různě: "disidenti", "self-reliants", "podvraceči", "reakcionáři", "živly"...
Ale můžete s nimi dělat jen dvě věci: nechat je být - nebo je zničit. Protože jakmile zajdete příliš daleko, už se nepodřídí. A když jim vyhlásíte válku, oni tu hozenou rukavici přijmou - i když vědí, že nemají šanci "vyhrát".

Chybička se vloudila

Přitom by stačilo tak málo: trocha pokory a úcty ke druhým. Chápání, že když něco vidím a považuji to za problém, ještě to neznamená, že mám právo se do toho míchat a "řešit to"; úcta k životům druhých, která své řešení nabízí, ale nevnucuje. Vědomí si toho, že nejsme bohové a navzdory vší snaze a dobrým úmyslům můžeme se mýlit.

Jenže pokora se dnes nenosí. Na pořadu dne je pýcha, která znemožní úctu ke druhým i přiznání vlastních limitů; nerozvážnost a uspěchanost, která znemožní domyslet dalekosáhlé důsledky činů a snah včetně těch, které "nejsou vidět" (jak by řekl Bastiat); a fanatismus, který nehledí na poměr cena:výkon a snaží se bezohledně prosadit své, stůj co stůj, bez ohledu na škody a na ostatní lidi.

Krásné na tom je, že toto platí univerzálně. Tento článek rozebírá fatální chyby levicových intelektuálů, jenže ani ti pravicoví nejsou imunní proti témuž: proti pýše, nerozvážnosti a nemístnému zjednodušování a proti fanatismu a bezohlednosti.

Nakonec tedy platí, že každý musí hlídat v prvé řadě sám sebe, aby nevytýkal druhému třísku v oku a přitom v tom svém neměl přímo trám. Dovolil bych si zakončit citátem z nejmenované knihy:

»Moudrost ... je mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a praktických dobrých skutků, bez předsudků a bez přetvářky.«

P.S.: míru podobnosti mezi levicovým zbožštěním sebe sama a egyptským faraonem-božstvem skvěle vystihl jeden americký kazatel, který poukázal na to, že lidé očekávají od sociálního stavu totéž, co od boha, leč takový přístup vede jen k otroctví.


Vzkaz autoru

Na článek můžete reagovat použitím následujícího formuláře.
Váš komentář:

Váš e-mail (očekáváte-li reakci z mé strany):

Níže prosím opište dvě zdeformovaná slova z obrázku do rámečku pod nimi.
Jedná se o ochranu proti zasílání spamu, protože počítačoví roboti ona slova nedokáží rozluštit. Pokud je nedokážete rozluštit ani vy, kliknutím na ikonku reproduktoru se vám přehrají.