Licence Creative Commons

O stupiditě profilování (a psychologických profilů)

28. 03. 2013
Podíval jsem se na informace Googlu o tom, jak si mne profiloval:
https://www.google.com/settings/u/0/ads/onweb/
A s velmi škodolibým potěšením zjistil, že si mne profiluje poměrně špatně a mýlí se. Profilování je totiž mor dneška, takže kvituji, že o nebezpečí profilování Facebookem a dalšími šmírovacími službami již nepíši jen já a že lidé možná nakonec pochopí, jaké svinstvo "profilování je" a začnou se tomu vzpouzet dříve, než začne lidi na základě pavědeckých předsudků profilovat vláda.

"Ještě pořád bijete svou ženu? Odpovězte pouze ano či ne", dí psycholog

Jenže pak jsem si vzpomněl na "psychologický test" OCEAN (schválně smažte v prohlížeči všechny cookies, zkuste si jej a pak opět promažte cookies), který se chvástá tím, že "byl vyvinut na základě nejnovějších vědeckých poznatků v oblasti psychologie a sociologie" a veřejnosti je předhazován zdarma právě proto, aby uživatelé v roli pokusných králíků vyšperkovali systém automatizovaného psychologicko-sociologického profilování.

Tento a všechny podobné testy mají inherentní chybu ve své tupé omezenosti: lidem předkládají omezený počet obrázků či vyjádření a chtějí, aby se člověk s jedním z nich asocioval. Přitom je jasné, že žádná z možností nepasuje. Jedná se o typické selhání falešným "vyloučením třetího", kdy máte na výběr pouze mezi dvěma možnostmi, z nichž obě jsou špatné -- jako v tom starém vtipu

Přestal jste už konečně bít svou ženu / brát drogy? Odpovězte pouze ano nebo ne."

Všechny odpovědi, které vám tazatel takové otázky nabízí, jsou samozřejmě špatné: odpovíte-li "ne", vyvodí z toho, že bijete svou ženu nebo berete drogy, zatímco odpovíte-li "ano", vyvodí z toho, že jste bral drogy nebo bil svou ženu.
Tedy se jedná o manipulativní svinstvo s nulovou vypovídací hodnotou.

Vybírání mezi nesmysly má nulovou vypovídací hodnotu

Psychologové vám ovšem budou tvrdit, že o pravdu nejde a celý ten paskvil slouží k tomu, že na základě toho, pro kterou z nesprávných odpovědí se rozhodnete psychologové vyvodí něco o vaší osobnosti -- jenže to je prokazatelně pitomost, protože vybírání mezi nesprávnými odpověďmi operuje s vysokou mírou náhody a vlivů externalit. Dám konkrétní příklad. Jeden z "vizuálních testů" OCEANu se ptá, jak reagujete, když se pohádáte s někým, kdo je vám blízký. Mým standardním modem operandi je si vyjít na procházku, vyčistit si hlavu, logicky s různou mírou sebekritiky rozebrat událost z různých úhlů pohledu a dobrat se toho, kdo za to může, jak velkou mám spoluvinu a za co bych se měl omluvit.
To se dá graficky vystihnout velmi těžko: obrázky jsou pouze ilustrační a primitivní, nemohou vystihnout náročné duševní procesy. Leč dvě volby se nabízí o něco více, než ostatní: běžící slečna (neb nad tím rozjímám při procházce v přírodě) a slečna deprimovaně sedící na pohovce (neb vypadá, že o tom přemýšlí). V úvahu by možná připadal i chlapík s jakýmsi nápojem, jenže u toho hrozí, že by to omezený profilovač interpretoval jako sklenici whiskey a sklon léčit splín alkoholem a diagnostikoval by toxikomanii.

A teď babo raď, co z toho?
Když zvolíte běžkyni, šarlatán z toho vyvodí, že se z hádky potřebujete vzpamatovat fyzickou námahou a endorfiny.
Když zvolíte deprimovanou slečnu, šarlatán z toho vyvodí, že jste po hádce úplně na dně a dovedete se jen utápět v lítosti.
Všechny možnosti jsou špatně, žádná mne nevystihuje; pouze dvě z nich jsou méně vzdálené realitě, než ty druhé.
Kterou z nich si nakonec vyberu záleží na náhodě: stejně dobře bych si mohl hodit kostkou. A tak je to s drtivou většinou těch otázek: nabízí jen omezené odpovědi, přičemž to, kterou z nich (alespoň trochu inteligentní) nakonec člověk zvolí je vždy důsledkem sáhodlouhé a komplikované úvahy o kompromisu, která sama o sobě zahrnuje řadu externalit, je dosti nereplikovatelná a její výsledek má mizivou, ne-li vysloveně matoucí, vypovídací hodnotu.

Nebo "který obrázek vystihuje, jak se cítíte na party". Jste snad robot, abyste se na všech "party" cítili stejně?
Pokud jsem v prostředí, kde si s nikým nemám co říct (dejme tomu pokud bych se nějak dostal mezi audiofily), seděl bych osamoceně jako hoch na obrázku č. 5; pokud bych narazil na jednu spřízněnou duši (na jedné akci jsem třeba úplně náhodou zjistil, že je jedna přítomná dáma libertariánkou, načež jsme se zaníceně ještě hodinu bavili "na odchodu"), seděl by obrázek číslo 1; pokud bych seděl na akci, kde by někdo propagoval úplně nehorázné či omezené nesmysly, klidně bych na sebe strhl pozornost a oponoval, čímž mám na výběr i možnost číslo 4. Co si vyberu, to závisí daleko nejvíce na tom, jaký dojem ve mne zanechala poslední "party" (resp. setkání), které jsem se účastnil. Vypovídací hodnota o osobnosti: opět nulová či záporná (matoucí, zavádějící).

A takto vypadá drtivá většina testů, nabízejících omezené odpovědi, u kterých člověk nehodnotí "která nejvíce sedí", ale "která je nejméně nesmyslná a nevytvoří vysloveně zavádějící dojem".
Pouze omezený šarlatán může z odpovědí v psychotestu cokoli vyvozovat, aniž by se zeptal a důkladně probádal nejen to, jaký obrázek či odpověď si zkoumaný subjekt vybral, ale i to, co přesně jej k tomu vedlo -- to jest, bez právě těch vysvětlení nejednoznačnosti, jaká jsem předložil u těchto dvou příkladů.

Omezení kádrováci jsou zkázou psychologie

Jenže tyto testy píší omezenci s titulem, kteří si ve své povrchnosti a jednorozměrné osobnosti myslí, že jsou všichni lidé tupé a jednoznačné kostičky z lega, které mohou normalizovat a soudit na základě povrchních znaků.
Lidé natolik zblblí tím, že se psychologie na počátku 18. století prohlásila za "vědu"*, že si skutečně myslí, že když někdo nosí červenou košili, nutně a automaticky z toho s 98% spolehlivostí plyne, že má rád rychlou jízdu a býčí zápasy.

Je to de facto pořád ten samý neřád záměny korelace za implikaci, kterým se dá "dokázat" jakákoli pitomost a který říká velmi málo o zkoumaných subjektech, ale o to více vypovídá o povrchnosti a tragické neschopnosti kritického myšlení u tvůrců testů; a kolektivní vina, kdy "protože se nějak chová určité procento nějaké sociologické skupiny, budeme k ní přistupovat, jako by se tak chovali všichni její členové, přičemž na tom, že se dopustíme bezpráví na těch členech oné skupiny, kteří se nechovají v souladu s naším předpokladem a my jim přesto vystavíme nespravedlivý kádrový posudek nám nesejde".

Ano, poslední větu čtete správně a je velmi důležitá.
Jakkoli psychologii z Popperovského hlediska nepokládám za vědu -- může používat některé vědecké metody, má trefná pozorování, která často, ale ne vždy platí, ale zkoumá vědecky nezkoumatelné, psychologie může být užitečná a prospěšná -- pokud je služkou, nikoli pánem.
Psychologie je umění -- ne ve smyslu Andyho Warhola, ale ve smyslu latinského "art", jako když byly ve středověku "artistickými" fakultami i to, co dnes známe jako Lékařskou Fakulutu a Matfyz.
Dobrý psycholog, který k procedurám svého oboru přistupuje s pokorou a nestaví vzorečky a svou pýchu nad pacienta může lidem velmi pomoci.
Katastrofa nastane, když se dostanete k arogantnímu kádrovákovi: posudkovému psychologovi, který tak strašně rád vynáší omezené soudy o lidech (třeba i proto, že je sám nemocný a projektuje se do nich) -- a má moc vydat papír, kterým vám zničí život -- typicky proto, že je jeho posudek stěžejní k získání zaměstnání nebo nějakého papíru od státní správy.
Řada takovýchto posudkových psychologů jsou lidé vysloveně zločinní a posedlí mocí nad druhými a tím, aby jim vnutili svůj "jediný správný obraz světa" a ze všech udělali své myšlenkové kopie (jeden, nyní již mrtvý, posudkový psycholog se kdysi chvástal tím, že si chce mediálně prolobbovat masivní zneužívání pravomoci skrze to, že by něco podmínil psychotesty a pak nikoho nenechal projít).

Na DFENSu jsme kdysi vedli diskusi asi trojice libertariánů -- mé nepatrné osoby a pár dalších -- proti dvěma lékařům, hájícím posudkovou psychologii. Bylo to velmi poučné; probrali jsme Feynmana (geniálního fyzika, který byl tupým psychiatrem prohlášen za blázna proto, že logickou úvahou došel k závěru, že jestliže sedí v jedné ze tří otevřených ordinací, před nimiž čeká fronta adeptů, kteří nemají na co lepšího se dívat, asi třetina na něj civí -- a jak řekl "civí", psychiatr-omezezenec už psal posudek), lékař, který jezdil se sanitkou, zmínil, že když jedna z jeho pacientek v blázinci odpovídala na otázky lékaře na příjmu, uvědomil si, že kdyby na ně odpovídal on, po pravdě a bez upřesnění, rovnou by jej také hospitalizovali jako blázna) a dospěli až k brilantnímu vyjádření, co nám na tom kádrování vadí:

Zkuste se vžít do posice oběti, jejíž IQ je o 30 bodů vyšší než IQ šarlatána; jež si plně uvědomuje, kam cvokař svými otázkami míří; a jež musí volit mezi odpovědí správnou, kterou ovšem prostoduch nemusí vstřebat, a odpovědí nesprávnou, kterou chce slyšet.
To vše například v kontextu situace, kdy jeho názor je rozhodující pro získání/ztrátu zaměstnání, ve věci trestně právní, případně pobyt v blázinci.
"

Psychotest praví: pokud nejsi vyděšená, snadno manipulovatelná loutka, jsi agresivní

Na tomto místě bych ještě pro ilustraci citoval, jak reálně fungují psychotesty: první citace se týká "testů, podle kterých na Slovensku rozhodují, zda dostanete zbrojní průkaz, či nikoli a pochází od člověka, který jimi procházel:

Kresba stromu - nevím jak se vysvětluje, ale nesmí být určitě ani malý, ani velký, a nejlíp když je vycentrovaný. Kresba muže a ženy musí být nejlépe - holčička a klučík nebo svatba. Pokud je někdo odvážnější ve svých představách, je vyhodnocen jako agresivní.
Odpovědi na otázky nebo tvrzení v testech musí být ustráchané a naivní, jakoby je vyplňovala babička od B.Němcový. Každé "ano" na otázky typu - myslel jste někdy na sebevraždu, nebo na to, že někoho zbijete - se vyhodnocuje jako destruktivní, psychotické až agresivní. Každé "ano" na otázky typu - jste rád sám - se vyhodnocují, že jste nespolečenský, samotářský, divný, odtaživý, nezapadnete do kolektivu. Každé "ano" na otázky typu - někdy se nenávidím - se vyhodnocují jako destruktivní, psychotické. Každé "ne" na otázku typu - bojíte se bouřky- se vyhodnocuje jako příliš dominantní, agresivní. Atd. Odpověď - nevím - se nedoporučuje, protože svědčí o nerozhodnosti, apatii. Odpověď - nevím - můžete v testech použít nejvíc 2x, ale je potřeba je použít, aby jste nepůsobili podezřele. Že umíte testy nazpaměť.
Z celých testů, které jsou zastaralé a úplně mimo tuhle dobu, musí nakonec vypadnout tenhle obrázek vaší osobnosti: přitroublý, trošku nerozhodný, lehce ovladatelný, vždy optimistický adept na anděla spásy. V opačnému případě neprolezete. Takže doporučuju při vyplňování testů - lhát, lhát, lhát
"

Druhá citace je vyjádření lékaře Radima Ptáčka z 1.LF UK, který popisuje, jak to s psychotesty vypadá u nás:

znalci na základě kresby stromu běžně provedou kompletní diagnostiku člověka. Včetně závěru, že zkoumaný má nižší intelekt, odpor ke změnám a špatné hygienické návyky."

Tak takovýto šmejd jsou psychotesty a profilování -- a přesto chtějí na jejich základě dělat stále zásadnější rozhodnutí. V USA se na takto tupém profilování rozhodují, zda vám dají půjčku, nebo ne; brzy má na takovémto profilování záviset, kolik zaplatíte za zdravotní pojištění; "marketingovým expertům" stačí, že nějaká korelace sedí na pouhých 60% zkoumaných lidí, aby ji pokládali za platnou -- a Bůh nás ochraňuj, pokud k tomu takto začne přistupovat Stát.
Protože pak bychom všichni byli rukojmími arogantních, omezených a paranoidních bláznů -- autorů profilovacích psychotestů.


Dovětek -- ten "vědecký a supermoderní test odborníků", OCEAN, mi vysvětlil, že jsem optimista, nejsem dostatečně skeptický, jsem extrovert, "šťastně mainstreamový", rád dávám druhým příkazy a miluji tuhou disciplínu, vynucování konformity a ordnung na základě tradice.
Tedy pravý opak toho, jaký jsem.
Ono tedy při každém "jetí" onoho testu vyšlo něco jiného a občas se to i velmi vzdáleně přiblížilo (vždy to ovšem tvrdilo, že jsem optimista: test nedovedl pochopit rozdíl mezi utápěním se v pesimismu a pesimistickým náhledem logicky omezovaným vědomím, že nemá smysl se utápět ve starostech, se kterými člověk nic nenadělá), ale tyto výsledky byly nejvíce ujeté. A to jsem vždy odpovídal podle pravdy, pouze pod vlivem externalit a náhody různě vybíral mezi nejméně mimózními možnostmi a nechal mozek docházet k různým volbám oněch nesmyslů typu "vyloučení třetího".
Jediné, v čem se vždy trefili je, že jsem prakticky orientovaný a poměrně tolerantní pohodář s malou mírou neurotičnosti -- ale to bylo skutečně velmi snadné, když jsem na otázky "jak reagujete, když vás někdo urazí" vybral obrázek typu "honeybadger doesn't give a shit" a na otázku o emocích odpověděl, že zatemňují úsudek :D


* tak tomu původně nebylo: když se začnete zabývat filosofií vědy, tzn. tím, co věda je či není a proč a jak se na to lidé dívali v minulosti, zjistíte, že "věda" byla v 19. století novým náboženstvím a co o sobě netvrdilo, že není "vědecké", jako by neexistovalo -- takže se za "vědu" vydávalo úplně všechno včetně věštby, astrologie, fyziognomie a dalších nesmyslů a úletů.
Psychologie vědou, striktně vzato, nikdy být nemůže už kvůli časové proměnlivosti synapsí a zážitků zkoumaných subjektů, jejich svobodné vůli a rozvernosti a tedy kvůli značné nereplikovatelnosti experimentů a možnosti, že zkoumaný subjekt své zkoumání vysloveně sabotuje. To, že něco využívá některé vědecké metody totiž neznamená, že je to vědou: vědecké metody využívala i fyziognomie a astrologie, jenže když vědecké metody aplikujete na amorfní data, logicky nezískáte vědu, nýbrž bláboly.




Vzkaz autoru

Na článek můžete reagovat použitím následujícího formuláře.
Váš komentář:

Váš e-mail (očekáváte-li reakci z mé strany):

Níže prosím opište dvě zdeformovaná slova z obrázku do rámečku pod nimi.
Jedná se o ochranu proti zasílání spamu, protože počítačoví roboti ona slova nedokáží rozluštit. Pokud je nedokážete rozluštit ani vy, kliknutím na ikonku reproduktoru se vám přehrají.