Licence Creative Commons

Překlad Crichton Caltech Lecture

03. 06. 2013
Přednáška Michaela Crichtona z Caltechu na téma, kterak šarlatánství a "konsensus" zničil vědu a kterak se milovníci z prstu vycucaných dat a domněnek propracovali od projektu SETI a hledání mimozemšťanů skrze vyhrožování nukleární zimou a zfalšovaná data o pasivním kouření až ke globálnímu oteplování.

* * *

Mé dnešní téma vám bude znít směšně, ale naneštěstí jej myslím vážně. Pokusím se zde dokázat, že za globální oteplování mohou mimozemšťané. Přesněji řečeno že víra v mimozemšťany vydláždila drobnými krůčky cestu pro víru v globální oteplování.
A právě zmapování těchto krůčků je mým dnešním cílem.

Hned na úvod musím říci, že nechci nikoho odradit od víry v mimozemšťany či globální oteplování - to by koneckonců ani nebylo možné. Namísto toho zde chci probrat vývoj několika domněnek, které doznaly značného rozšíření, a poukázat na to, co vnímám jako krizi přicházející do všech vědeckých oborů: jmenovitě na stále znepokojivější vztah mezi vědou a politikou.

Tato záležitost mne bytostně zajímá kvůli tomu, v čem jsem byl vychován. Narodil jsem se za druhé světové války a vyrůstal na vrcholu války studené; při školních cvičeních na téma "atomový útok" jsem se svědomitě krčil pod lavicí.

Byla to doba všeobecného strachu a nejistoty; i dítě jako já ale věřilo, že věda je tou největší a nejjasnější nadějí pro lidstvo. I dítěti byl zcela zřejmý kontrast mezi světem politiky -- světem nenávisti, nebezpečí, iracionálních domněnek a strachů; světa masové manipulace a ostudných událostí ve světové historii -- a světem vědy. Věda měla jiné hodnoty: ve svém záběru se nesla přes hranice národů, utvářela nová přátelství a pracovní vztahy napříč hranicemi a politickými systémy, povzbuzovala věcné uvažování a v důsledku vedla k novým objevům a poznatkům, ze kterých těžilo lidstvo jako celek. Jakkoli svět nebyl zrovna skvělým místem pro život, věda jej hleděla zlepšit. A také to udělala. Během mého života věda z většé části naplnila svůj příslib. Věda, to bylo Velké dobrodružství našeho věku - a naděje pro neklidný a usoužený svět.

Od vědy jsem ale nečekal, že toliko prodlouží průměrnou dobu života, nakrmí hladové a zmenší svět leteckou dopravou a mobilními telefony. Očekával jsem, že z lidských myslí vyžene zlé myšlení -- předsudky a pověry, iracionální domněnky a falešné obavy. Od vědy jsem, slovy Carla Sagana, čekal, že bude "svíčkou ve světě strašeném démony". A v tomto ohledu s výsledky vědy nejsem moc spokojený. Věda se v některých případech dala svést starými známými lákadly politické moci a věhlasu, namísto aby byla onou očistnou silou. Někteří z démonů, kteří straší dnešní svět, byli vynalezeni vědci.
A svět si jejich vypuštěním určitě nepomohl.

Drakova rovnice otevírá vrátka pavědě

Podívejme se teď, jak k tomu došlo.
Zkuste se v myslích vrátit do šedesátých let. Americkým prezidentem je J.F.Kennedy, na pravidelné linky jsou nasazovány první dopravní proudové letouny, na univerzitách mají ty největší sálové počítače 12KB paměti... A v nové National Radio Astronomy Observatory spouští mladý astrofyzik jménem Fank Drake svůj dvoutýdenní projekt "Ozma", který má za cíl sledovat, jestli nezachytí signály od mimozemšťanů. A skutečně - k velkému nadšení je zachycen signál. Posléze se ukáže, že šlo o planý poplach - ale nadšení zůstalo. V roce 1960 tak Drake může uspořádat první konferenci SETI, na které ukáže světu svou - nyní všeobecně známou - Drakovu rovnici:

N = R * fp * ne * fl * fi * fc * L

Kde R je počet hvězd vznikajících v souhvězdí Mléčné dráhy; fp je zlomek, určující počet hvězd s planetami; ne je koeficient pro planety, na nichž je vůbec možný vznik života; fl je podíl planet, na kterých život vznikne; fi je koeficient pro počet planet, na kterých se vyvine inteligentní život; fc je počet planet, které se rozhodnou komunikovat s vesmírem; a L je doba trvání takové civilizace.

Tato věrohodně vypadající rovnice dala SETI věrohodně vypadající základ pro legitimní vědecké zkoumání. Samozřejmě je zde jistý problém: není známa hodnota žádné z proměnných oné rovnice, přičemž většinu z nich nemůžeme ani odhadnout. Jediný způsob, jak do té rovnice dosadit hodnoty, je naplnit ji odhady.
A odhady -- abychom si rozuměli -- jsou toliko domněnkami. Nemůže se jednat ani o "kvalifikovaný odhad". Pokud potřebujete určit, kolik planet s živými tvory se rozhodne komunikovat, neexistuje, abyste provedli "informovaný odhad". Je to jednoduše domněnka.

"Drakova rovnice nemůže být ověřena a proto SETI není vědou. SETI je neoddiskutovatelně vírou."

V důsledku toho se Drakova rovnice může rovnat čemukoli -- od miliardy miliard až po nulu. Výraz, který může znamenat cokoli, neznamená nic. Přesněji řečeno je Drakova rovnice doslova bezcenná a nemá nic společného s vědou.
Zastávám postoj, že věda zahrnuje vytváření ověřitelných hypotéz. Drakova rovnice nemůže být ověřena a proto SETI není vědou. SETI je neoddiskutovatelně vírou. Víra je definována jako přesvědčení o něčem, pro co nejsou žádné důkazy. Přesvědčení o tom, že Korán je slovo boží je vírou. Přesvědčení, že Bůh stvořil svět během sedmi dní je vírou. Přesvědčení, že ve vesmíru jsou další formy života je vírou. Není ani jediný důkaz, že existují mimozemské civilizace -- a žádný nebyl objeven za 40 let zkoumání. Pro takové přesvědčení není žádný evidentní důvod. SETI je víra.

Klesající nadšení pro tuto víru je pěkně vidět na populárních publikacích na toto téma. V roce 1964, na vrcholu nadšení pro SETI, napsal Walther Sullivan z NY Times vzrušující knihu o životu ve vesmíru. Pojmenoval ji "NEJSME SAMI." Když psal v roce 1995 Paul Davis knihu na to samé téma, nazval ji "JSME SAMI?" (Od roku 1981 ve skutečnosti vyšly čtyři knihy s názvem "JSME SAMI?") A zcela nedávno jsme mohli sledovat vzestup teorie tzv. "Vzácné Země", která přichází s myšlenkou, že klidně můžeme být jediná civilizace ve vesmíru. Důkazy samozřejmě neexistují ani pro jedno z těchto tvrzení.

Tehdy v šedesátých letech mělo SETI pár kritiků -- jakkoli nikoli z řad astrofyziků či astronomů. Nejvíce do SETI tepali biologové a paleontologové. George G. Simpson z Harwardu se SETI vysmíval jako "studii bez obsahu" -- a tím zůstává až dodnes.

Ale všeobecně vzato byli vědci ve vztahu k SETI shovívaví: hleděli naň se zádumčivou tolerancí nebo prostě s lhostejností. Koneckonců, o co jde? Je to celkem zábavné. Když to lidé chtějí zkoumat, tak je nechte. O SETI by nevlídně mluvil jen starý bručoun. Jednoduše to nestálo za námahu.

Přitom je samozřejmě pravda, že i neověřitelné teorie mohou mít heuristickou hodnotu. A mimozemšťané jsou samozřejmě skvělá výuková pomůcka, když chcete děti naučit něco o vědě. Ale to nás nezbavuje povinnosti vidět v Drakově rovnici to, čím je: čirou spekulací, zahalenou do vědeckého hávu.

"fakt, že Drakovu rovnici nepřivítaly pohoršené výkřiky znamenal, že se ve dveřích otevřela skulinka: uvolnění toho, co bylo považováno za legitimní vědecký postup"

Samotný fakt, že Drakovu rovnici nepřivítaly podobně pohoršené výkřiky, jaké se strhnou kupříkladu okolo každého nového tvrzení Kreacionistů znamenal, že se ve dveřích otevřela skulinka: uvolnění toho, co bylo považováno za legitimní vědecký postup. A touto skulinkou záhy začal proklouzávat totální odpad.

Nukleární zima: "vědecký" doomsaying začíná

Skočme tedy o deset let kupředu: do 70. let a k Nukleární Zimě.

V roce 1975 vydala Národní akademie věd studii na téma "Dlouhodobých celosvětových následků vícečetných detonací jaderných zbraní", která došla k závěru, že prach z jaderných výbuchů by byl poměrně zanedbatelný. V roce 1979 vydal Úřad pro hodnocení technologií studii nazvanou "Důsledky nukleární války", ve které prohlásil, že jaderná válka by možná mohla vyvolat nezvratné změny v životním prostředí. Studie ovšem jedním dechem dodávala, že jelikož vědci nerozumí procesům, které se toho týkají, naprosto není možné odhadnout míru takových škod.

Dva roky poté, v roce 1982, vydala Švédská akademie věd studii nazvanou "Atmosféra po nukleární válce: zatmění v pravé poledne", která si kladla za cíl nějak vyčíslit následky kouře z hořících lesů a měst. Autoři spekulovali, že nad severní polokoulí by mohlo být tolik kouře, že dopadne méně slunečního záření, než je potřeba pro fotosyntézu -- a že takový stav může přetrvat celé týdny, ne-li déle.

Další rok vydalo pět vědců, mezi nimi Carl Sagan a Richard Turco, studii pod názvem "Nukleární zima: globální důsledky vícečetných jaderných explozí." Tato studie, která vešla do povědomí jako "TTAPS", se snažila přesněji vyčíslit atmosferické dopady, přičemž pro zvýšení své důvěryhodnosti používala počítačové modely klima.

Jádrem TTAPS byla další rovnice. Ačkoli ji nikdo takto doslova nevyjádřil, dala by se parafrázovat takto:

Ds = Wn * Ws * Wh * Tf * Tb * Pt * Pr * Pe... atd.

(Množství prachu v troposféře = # hlavic * síla hlavic * detonační výška hlavic * hořlavost cílů * doba hoření cílů * podíl částic, vystoupivších do troposféry * odrazivost částic * výdrž částic atd.)

Podobnost s Drakovou rovnicí je doočíbijící. Stejně jako u Drakovy rovnice není možné určit žádnou z těchto proměnných. Ani jednu. Studie TTAPS se s tím snažila vypořádat skrze počítání s různými scénáři, ze kterých odvozovala hodnoty proměnných, ale i tak jsou zbývající proměnné prostě neurčitelné. Nikdo nemůže vědět, kolik kouře by vydala hořící města, jaké částice by z nich vznikly a jak dlouho. Nikdo nemůže vědět, jaký vliv by mělo počasí v místě dopadu na to, kolik částic se uvolní. Nikdo neví, jak dlouho by zůstaly v troposféře. A tak dále.

Mějte přitom na vědomí, že tato studie vyšla pouhé čtyři roky poté, co studie OTA dospěla k závěru, že jelikož nerozumíme tomu, co se v takovém případě s přírodou děje, není možné dojít k žádným závěrům. To nicméně nezabránilo studii TTAPS v tom, aby takové závěry učinila a vyvodila, že by byly katastrofické.

Podle Sagana a jeho spolupracovníků by i omezená "přestřelka" hlavicemi v síle 5000 Megatun TNT způsobila globální ochlazení o více, jak 35°C (sic!), která by přetrvala po více jak tři měsíce. Největší sopečné výbuchy, o jakých víme, přitom dokázaly snížit světovou teplotu o něco mezi 0,5 a 0,2°C. A samotná Doba ledová přinesla ochlazení o 10°C. Jeden by skoro čekal, že se proti takovým závěrům někdo ozve.

"Jeden by skoro čekal, že se proti takovým závěrům někdo ozve. Ale "Nukleární zima" byl jen počátek skvěle zrežírované mediální kampaně."

Ale Sagan a jeho spolupracovníci byli dobře připraveni, protože "Nukleární zima" byl jen počátek skvěle zrežírované mediální kampaně. První zmínka o Nukleární zimě se objevila v nedělní příloze novin Parade v podobě článku od Sagana. Hned na další den byla do Washingtonu svolána velkolepá, masivně propagovaná konference o dlouhodobých důsledcích jaderné války. Předsedali jí Carl Sagan a Paul Ehrlich, nejznámější a mediálně nejzručnější vědci své generace. Sagan celkem 40x vystoupil v televizní show Johnnyho Carsona. Ehrlich tam vystoupil 25x. Po konferenci následovala tisková konference, potom setkání s kongresmeny, a tak všelijak podobně. Samotná práce byla zveřejněna ke zkoumání až několik měsíců poté.

Takto se nedělá věda -- takto se prodává zboží.

Skutečnou povahu "konference" nejlépe ukáží "umělecká vyobrazení" následků Nukleární zimy.
Nemohu necitovat titulek pro obr.5: "Zde vidíte pokojnou scénu ze severských lesů. bobr právě dokončil stavbu své hráze, dva medvědi hnědí loví, na pozadí se mihotá motýl, okolo tiše proplachtí alka a ledňáček hledá chutnou rybu."
Tak to je věda jako kráva.

Vědecký konsensus je oxymoron

Na oné Washingtonské konferenci někdo během doby vyhrazené pro otázky připomněl Ehrlichovi, že po vybombardování Hirošimy a Nagasaki vědci předpovídali, že v oblasti nic nebude růst po 75 let -- ale ve skutečnosti tam hned napřesrok rostly melouny. O kolik přesnější jsou tedy vaše předpovědi, zeptal se tazatel Ehrlicha?

"Vědci pořád přichází s absurdními tvrzeními. Jenže to, co prezentujeme zde, je konsensus opravdu velké skupiny vědců"

Ten odvětil, že "podle mého názoru jsou extrémně robustní. Vědci občas řeknou něco takového, jakkoli si nedovedu představit, z čeho mohli vycházet -- i s přihlédnutím k tehdejšímu stavu vědy. Vědci pořád přichází s absurdními tvrzeními. Jenže to, co prezentujeme zde, je konsensus opravdu velké skupiny vědců...

Tady bych chtěl odbočit a říct něco o konsensu a o vzestupu toho, čemu se říká "věda na základě konsensu." Vědu založenou na konsensu považuji za extrémně zhoubný vývoj, kterému měla být učiněna přítrž na samém počátku. Když se podíváte do historie, na konsensus se vždy odvolávali darebáci; je to způsob, jak se vyhnout debatě tvrzením, že se na celé záležitosti již všichni shodli. Kdykoli uslyšíte, že mezi vědci panuje na něčem shoda, sáhněte si pro svou peněženku -- protože se vás někdo snaží oškubat.

Vyjasněme si jednu věc: skutečná věda nemá vůbec nic do činění s konsensem, se shodou. Konsensus je záležitostí politiky. Věda funguje úplně opačně: vyžaduje jen jediného vědce, který přijde na to, jak něco skutečně je -- což znamená, že má hmatatelné výsledky, které jiní mohou ověřit. Ve vědě je konsensus dokonale irelevantní. Jediná relevantní věc jsou reprodukovatelné výsledky. Vědečtí velikáni naší historie jsou velikány proto, že převrátili konsensus na hlavu.

Neexistuje nic jako věda konsensu. Pokud je to konsensus, není to věda. Pokud je to věda, není to konsensus. Tečka.

K tomu bych rád dodal několik příkladů toho, že konsensus není opravdu nic, na co by kdo mohl být hrdý.
Během minulých staletí byla jednou z hlavních příčin úmrtí žen horečka omladnic (po porodu). Zemřela na ni jedna ze šesti žen.
V roce 1795 přišel Alexander Gordon z Abeerdeenu s myšlenkou, že horečky omladnic jsou infekční a daly by se léčit.
Konsensus řekl, že tomu tak není.
V roce 1843 přinesl Oliver Wendell Holmes důkazy o tom, že je horečka omladnic nakažlivá.
Konsensus řekl, že ne.
V roce 1849 Semmelweiss názorně předvedl, že v nemocnicích pod jeho vedením se povedlo horečku omladnic prakticky vymýtit pomocí hygienických opatření.
Konsensus řekl, že je žid, ignoroval jej a vyhodil jej ze jeho místa. Všeobecná shoda na tom, co s horečkou omladnic přišla až na počátku 20. století. Konsensu trvalo 125 let, aby se dobral správného výsledku -- navzdory snahám prominentních "skeptiků" po celém světě, kteří byli ignorováni a ponižováni. A navzdory nekončícímu umírání žen.

"Konsensus přichází na scénu tehdy, když není věda dostatečně solidní. Nikdo neříká, že je zde vědecký konsensus na tom, že je od nás slunce vzdáleno 93 milionů mil."

A dalších příkladů by se daly najít ještě spousty. Ve 20. letech 20. století umíraly v USA desetitisíce lidí -- hlavně chudých -- na nemoc, zvanou pellagra. Vědecký konsensus říkal, že je infekční a že je potřeba najít "mikroba pellagry". Americká vláda pověřila brilantního mladého vědce, Dr. Josepha Goldbergera, aby našel onu příčinu. Goldberger došel k závěru, že stěžejní faktor byla strava.
Konsensus se nadále držel teorie o bakterii.
Goldberger názorně předvedl, že dokáže nemoc vyvolat pouze složením jídelníčku. Aby předvedl, že pellagra není infekční,nechal sám sobě a svému asistentu vstříknout krev pacienta trpícího pellagrou. On a další dobrovolníci si utírali nosy kapesníky pacientů trpících pellagrou a polykal strupy pacientů, čemuž se začalo říkat "Goldbergovy seance hnusu." Nikdo z nich nebyl nakažen.
Konsensus i nadále trval na svém.
Byl pro to i politický důvod, protože kdyby se prokázalo, že za epidemií pellagry stojí podvýživa, znamenalo by to nutnost sociální reformy v jižanských státech. Takže se konsensus po léta bránil pravdě -- ve 20. století, vzdor důkazům i epidemii.

Patrně každé dítě školou povinné si všimlo, že Jižní Amerika a Afrika k sobě pěkně pasují. Alfred Wegener v roce 1912 přišel s myšlenkou, že se oba kontinenty otrhly z jednoho. Konsensus se teorii o pohybech litosferických desek ušklíbal po padesát let. Teorie byla vehementně popírána geology nejvyššího věhlasu -- až do roku 1961, kdy bylo zjištěno, že se mořské dno rozšiřuje. Výsledek? Konsensu trvalo padesát let přijmout to, co přijde samozřejmé i dítěti.

Mám pokračovat? Dalo by se až do nekonečna. Jenner a spalničky, Pasteur a teorie o mikrobech. Sacharin, margarin, výpadky paměti, rakovina tlustého střeva, hormonální terapie... Seznam chyb konsensu se táhne pořád dál a dál.

A na konec bych vás rád upozornil na to, v jaké situaci se lidé odvolávají na konsensus. Konsensus přichází na scénu tehdy, když není věda dostatečně solidní. Nikdo neříká, že se vědci usnesli na tom, že E=m*c^2. Nikdo neříká, že je zde vědecký konsensus na tom, že je od nás slunce vzdáleno 93 milionů mil. Nikoho by ani nenapadlo tak mluvit.

Věda - služka politiky

Ale zpět k téma.

Snažil jsem se naznačit, že Atomová zima byl nesmyslný vzorec, který byl vylepšen mizernou vědou a vytvořen pro politické účely. Od samého začátku to byla politika, propagovaná skvěle zorganizovanou mediální kampaní, která musela být naplánována celé týdny či měsíce dopředu.

Další důkazy o politické povaze celého projektu je možné najít ve vztahu ke kritice. Richard Feynman byl sice charakteristicky nevybíravý, když prohlásil, že "nemyslím si, že tihle hoši mají potuchy, o čem mluví" -- ale další vědci byli překvapivě zdrženliví. Freemanu Dysonovi je připisován výrok "Z vědeckého hlediska je to naprosto úděsné, ale kdo chce být nařčen z toho, že podporuje atomovou válku?" A Victor Weisskopf prohlásil, že "jako věda je to strašné, ale třeba to je dobré z psychologického hlediska."
Jak na to reagoval tým Nukleární zimy? Bedlivě sledoval takové komentáře a psal redaktorům časopisů dopisy, ve kterých popíral, že by taková tvrzení kdy zazněla -- i přesto, že je zmínění vědci potvrdili.

V té době se celá řada lidí současně snažila zabránit jaderné válce. Když vypadala nukleární zima strašidelně, proč ji zkoumat? Kdo by chtěl nesouhlasit? Pouze lidé jako Edward Teller, "otec vodíkové bomby".
Teller prohlásil, že "přestože je všeobecně přijímáno, že mnoho ještě nevíme a musíme to vykoumat, Dr. Sagan se staví do pozice, že je jeho scénář tak robustní, že o jeho závěrech prakticky nemůže být pochyb."
Leč pro většinu lidí byl fakt, že je scénář nukleární zimy prolezlý nejistotami, nepodstatný.

Já bych ovšem řekl, že je velmi podstatný. Protože jakmile jednou opustíte striktní držení se vědecky zjištěných faktů a začnete si hrát s pravdou na tiskových konferencích, může se stát naprosto cokoli. V jednom případě se vám možná povede zmobilizovat veřejnost proti jaderné válce. Ale v jiném případě dostanete Lysenkismus (pavědecká teorie v SSSR). A v jiném případě nacistickou Eutanazii. Jakmile se věda začne propůjčovat politickým účelům, vždy tam číhá nebezpečí.

Proto je pro budoucnost vědy tak důležité, aby byla vytyčena a bráněna jasná hranice mezi tím, co může věda říct s určitostí -- a mezi tím, co nemůže.

Jak skončila Nukleární zima? Jak opadala mediální svatozář, robustní scénář se jevil stále méně přesvědčivým. John Maddox, editor časopisu Nature, opakovaně kritizoval předestíraná tvrzení; během jednoho roku začal Stephen Schneider, jedna z hlavních postav klimatického modelu Nukleární zimy, mluvit raději o "nukleárním podzimu". Což už nemělo ten zvuk.

"s chytlavým termínem, silným důrazem na politické řešení a agresivní mediální kampaní se nikdo neodváží kritizovat vědecký model v pozadí a i naprosto nesmyslná teorie bude přijata jako obecně platný fakt"

Konečné ztrapnění přišlo v roce 1991, kdy Carl Sagan ve zprávách televize ABC předpověděl, že požár kuvajtských ropných polí způsobí podobný efekt, jako Nukleární zima, způsobí "léto bez slunce" a ohrozí úrodu na celém světě. Sagan zdůrazňoval, že takový výsledek je tak pravděpodobný, že "by měl být zohledně ve válečných plánech". Jaká byla realita? Nic z toho se nestalo.

Co tedy můžeme říci o Nukleární zimě? Mám za to, že poučení je následující:
s chytlavým termínem, silným důrazem na politické řešení a agresivní mediální kampaní se nikdo neodváží kritizovat vědecký model v pozadí a i naprosto nesmyslná teorie bude přijata jako obecně platný fakt. Poté již bude veškerá kritika bezpředmětná. Válka skončí bez jediného výstřelu. Takové je poučení -- a záhy mělo být aplikováno v učebnicovém příkladu, jak na to: v kampani proti pasivnímu kouření.

MŽP smí podvádět

V roce 1993 oznámila EPA (americké ministerstvo pro ochranu životního prostředí), že pasivní kouření je "každoročně odpovědné za cca. 3000 úmrtí na rakovinu plic u nekouřících dospělých" a že "poškozuje dýchací ústrojí stovek tisíc lidí". V pamfletu EPA z roku 1994 se píše, že 11 studií, na nichž bylo založeno rozhodnutí EPA, samo o sobě nebylo směrodatných a že dohromady přiřazují pasivnímu kouření faktor rizika 1,19 (pro srovnání -- faktor rizika pod 3,0 je příliš bezvýznamný, než aby s ním EPA mohla něco dělat a příliš zanedbatelný, než aby se dostal na stránky New England Journal of Medicine). A jelikož zde nebyla statistická jistota nad 95%, EPA onen limit snížila na 90%. A potom jí již nic nebránilo označit pasivní kouření za karcinogen skupiny A.

To byl zcela očividně podvod, falšování vědy, ale postavil základ pro zákaz kouření v restauracích, kancelářích a na letištích. Kalifornie zakázala kouření na veřejnosti v roce 1995. Brzy poté již nebylo žádné tvrzení příliš extrémní: noviny Christian Science Monitor se v roce 1998 nechaly slyšet, že na pasivní kouření zemře ročně 53 000 lidí. Pro toto tvrzení neexistují žádné důkazy.

V roce 1998 vynesl federální soudce rozsudek, že EPA jednala nesprávně, "dospěla k závěru předtím, než vůbec začal vědecký výzkum" a "ignorovala nehodící se informace a brala v potaz pouze ty, které chtěla." Reakce Carol Browner, ředitelky EPA, byla: "stojíme si za svou vědou... Je na ní všeobecná shoda. Američané jistě uznávají, že vystavení pasivnímu kouření způsobuje ... celou řadu zdravotních problémů." A opět si můžete všimnout, jak konsensus vítězí nad vědou. V tomto případě to dokonce ani není konsensus vědců, na co se Brownerová odvolává! Stačí konsensus "amerického lidu".

Mezitím bylo provedeno několik větších studií, které ovšem nedokázaly potvrdit jakoukoli spojitost. Velká studie sedmi zemí, provedená Světovou zdravotnickou organizací, nepřišla na žádnou spojitost. A pokud jen vím, žádnou korelaci nenašly ani další konrolované studie. Ale přesto si v těchto dnech můžeme přečíst kupříkladu že pasivní kouření způsobuje rakovinu prsu. Dospěli jsme do bodu, kdy můžete o pasivním kouření říct víceméně cokoli se vám zachce.

Stejně jako v případě Nukleární zimy tu máme prachmizernou vědu, která má prosadit to, co většina lidí považuje za dobré politické opatření. I já si myslím, že je to dobré opatření. Nechci, aby lidé okolo mne kouřili. Takže kdo se opováží kritizovat zákazy pasivního kouření? Nikdo. A pokud to přesto uděláte, vzápětí vás onálepkují jako filiálku Marlbora. Nohsleda tabákových koncernů. Pravda je ovšem taková, že tu v současnosti máme politické opatření, založené na naprosté pověře.
A navrch k tomu jsme dali EPA špatný příklad do budoucna. Naučili jsme je, že když budou podvádět, zvítězí.

Věda,nebo domněnky?

Jak se 20. století blíží ke konci, spojení mezi tvrdými vědeckými fakty a politikou je stále pružnější. Částečně za to může rostoucí samolibost vědců; částečně nedostatek dobrého vědeckého vzdělání na školách; částečně vzestup aktivistických organizací, které jsou nesmírně efektivní v získávání mediální pozornosti a vlivu na politiky; a z velké části je to kvůli tomu, že média ustoupila z pozice nezávislého zkoumání faktů. Úpadek médií je pro naši zemi těžkou ztrátou. Když ani věhlasné deníky jako New York Times nedokáží rozlišovat mezi fakty a editoriálem s osobními názory redaktora a namísto toho smíchají oboje dohromady na titulní straně, kdo udrží laťku zvednutou nahoře?

A tak jsme ve světě, kde je možné cokoli a věda -- či spíše ne-věda -- je služkou pochybného politikaření dospěli ke globálnímu oteplování. Nechci tu znova omílat podrobnosti největšího z démonů, kteří děsí dnešní svět. Toliko bych chtěl připomenout povědomý vzorec, kterým se etabloval.
Nedostatečné důkazy jsou přehlíženy kvůli nemístnému honu za co nejširšími politickými opatřeními, a granty jsou přiznávány těm, kteří přichází se závěry, které se hodí jejich mecenášům. Další v pořadí je izolace těch vědců, kteří mají jiný názor, a jejich označení za outsidery a "skeptiky" v uvozovkách: za podezřelé jedince s podezřelými motivy, lokaje velkých znečišťovatelů, reakcionáře nebo jednoduše proti-ekologické fanatiky. Zkrátka končí veškerá debata -- a to přesto, že i někteří prominentní vědci mají výhrady k postupům, které se v této oblasti používají.

Kdy se slovo "skeptik" stalo v oblasti vědy nadávkou? Odkdy se slovo "skeptik" dává do uvozovek?

Modely nahrazují realitu...

Pro vnějšího pozorovatele je největší změnou na celém tom sporu ohledně globálního oteplování důraz, jaký se klade na modely. Kdysi, v době, kdy byla v módě Nukleární zima, se lidé dovolávali počítačových modelů, aby svým závěrům dodali větší váhy: "k těmto výsledkům jsme došli za pomoci počítačových modelů."
Dnes jsme někde jinde: velkolepé počítačové modely samy vytváří zkoumaná data (viz Mannova hokejka, pozn. překl.). Věrohodnost modelů se již neposuzuje tím, zda a jak korelují s realitou (zda po dosazení historických dat dospějí k historicky naměřeným výsledkům): namísto toho mají počítačové modely čím dál tím častěji poskytovat data z reálného světa namísto měření. Jako kdyby se jednalo o objektivní skutečnost. A pokud se jedná o předpovědi budoucího vývoje, skutečně tak s nimi zacházíme. Ohledně roku 2100 nemáme žádná změřená data, pouze výsledky modelů.

Fascinaci počítačovými modely velice rozumím. Richard Feynmann ji nazýval chorobou. Obávám se, že měl pravdu. Protože do bodu, ve kterém se nyní nachází debata o globálním oteplování, se můžete dostat pouze tehdy, když strávíte až příliš času tím, že se soustředíte jen na obrazovku počítače.

Předpovědi, jaké bude počasí za pár dní nikdo nevěří. Ale najednou máme věřit předpovědím, co bude 100 let v budoucnosti? A na základě takových předpovědí vynakládat masivní finanční prostředky? Copak se všichni zbláznili?

Z odstupu nemohu než konstatovat, že arogance tvůrců modelů je naprosto dechberoucí. V každém století existovali vědci, kteří tvrdili, že vědí úplně všechno. Klima může být -- tím si nikdo není úplně jistý -- chaotický systém, takže všechny předpovědi jsou, slušně řečeno, pochybné. Ale i kdyby byly naprosto perfektní, nikdy nemohou správně počítat se společenským vývojem.
Tvrdit cokoli o tom, jak bude vypadat svět za sto let, je jednoduše absurdní.

Koupili byste akcie, které bych vám nabízel s tím, že za 100 let budou určitě ziskové? Nebo byste si mysleli, že je to tak nepravděpodobné, že to musí být podfuk?

...a ignorují stěžejní vstup: lidskou kreativitu

Představte si, jak asi smýšleli lidé třeba v New Yorku v roce 1900. Kdyby se měli strachovat o budoucí generace, co by je asi znepokojovalo? Nejspíše -- kde lidé seženou dost koní? A kdo se postará o všechny ty koňské koblihy? Už v roce 1900 byl s odpady koňského trávení docela problém; jen si představte, o kolik horší by musel být o století později, kdy by mnohem více lidí jezdilo na mnohem více koních?

Skutečnost byla samozřejmě zcela odlišná: během pár let již na koních -- vyjma pro zábavu -- nejezdil nikdo. V roce 2000 pokrývá 80% rancouzské spotřeby energie zdroj, o kterém se v roce 1900 nikomu ani nesnilo. Německo, Švýcarsko, Belgie a Japonsko z tohoto zdroje, v roce 1900 naprosto neznámého, pokrývá přes 30% své spotřeby energie. Připomínám, že v roce 1900 lidé nevěděli, co je to atom. Neznali jeho strukturu.
Také neznali rádio, letiště, film, televizi, počítač, mobilní telefon, proudový letoun, antibiotika, vesmírnou raketu, satelit, MRI, ICU, IUD, IBM, IRA, ERA, EEG, EPA, IRS, DOD, PCP, HTML, internet, interferon, instant replay, dálkové ovládání, rychlé vytáčení, genovou terapii, rekombinaci DNA, geny, elektrickou svářečku, termokamery, prozac, jednodílné plavky, stripkluby, email, magnetofonové pásky, CD, airbagy, plastické výbušniny, plasty, roboty, auta, liposukci, transdukci, supravodivost, parabolické antény, aerobic, ovocné koktejly, ultrazvuk, nylon, viskózová vlákna, teflon, optické kabely, zánět karpálního tunelu, laserové operace, laparoskopii, transplantace kůže a ledvin ani AIDS.
Kdybyste se o něčem takovém zmínili člověku z roku 1900, naprosto by netušil, která bije.

A teď mi řekněte, že umíte předpovědět, jak bude vypadat svět v roce 2100. Řekněte mi, že má vůbec smysl to zkoušet.
Naše modely se toliko snaží přenášet současnost do budoucnosti.

Jsou odsouzeny k tomu, aby se spletly. To je jasné každému, kdo se nad tím byť jen na chvilku zamyslel.

Připomínám, že za života současných prominentních vědců již jsme měli několik příkladů toho, jak byly takové předpovědi poraženy na hlavu díky nové technologii. Mám na mysli tzv. "Zelenou revoluci" (nástup umělých hnojiv a nových hospodářských postupů, které výrazně zvýšily výnos Polí, pozn. překl.). V roce 1960 se Paul Ehrlich nechal slyšet, že "Bitva o nasycení lidstva je u konce. V 70. letech budou svět sužovat hladomory; stovky milionů lidí zemřou hlady." Deset let poté předpovídal, že během 80. let zemřou čtyři miliardy lidí, včetně 65 milionů Američanů. Masové hladomory, které předpovídal, se nikdy nestaly skutečností -- a podle všeho se jí ani nikdy nestanou. Ani počet obyvatel nedosáhne hodnot, jaké předpovídal před deseti lety. V roce 1990 předpovídali tvůrci klimatických modelů, že v roce 2100 bude na Zemi žít 11 miliard lidí. Dnes se zdá, že pravděpodobnější je 7 miliard, a odhady klesají. Ale to nikdo nemůže vědět s jistotou.

Nemůžeme si nevšimnout, jak neuvěřitelně se historie globálního oteplování podobá Nukleární zimě. Stejně jako prvotní studie o Nukleární zimě říkaly, že ve hře je příliš neznámých, než aby z toho šly vyvozovat jakékoli závěry, i prvotní studie na téma globálního oteplování konstatovaly, že jsou zde značná omezení, co můžeme skutečně předpovědět ohledně změn klima. Pracovní verze správy IPCC z roku 1995 uváděla, že "Jakákoli tvrzení o nálezech významných změn klima patrně zůstanou značně kontroverzními, dokud se nepodaří zmenšit nejistoty, které panují ohledně proměnlivostí přírodních dějů." Také se v ní uvádělo, že, cituji, "Žádná studie doposud neprokázala, že by za celé nebo část klimatických změn mohla lidská činnost."
Tato tvrzení byla odstraněna a namísto nich bylo napsáno, že "Jsou důkazy o znatelném podílu lidské činnosti na klima."

Je zřejmé, že jsme se v této záležitosti dostali do bodu, kdy jsou věda a politika tak promíchány, že je obtížné, ne-li zhola nemožné, je oddělit. Ohledně našeho zkoumání globálního oteplování by nestranný pozorovatel mohl klást závažné otázky -- jako zda se snažíme zlepšit kvalitu našich pozorování, zda se systematicky snažíme získávat informace, které by vyjasnily stávající neznámé, nebo zda náš výzkum na tomto poli usměrňuje nějaký neuzaujatý orgán.

Odpovědí na všechny tyto otázky je: ne. Neděláme a nemáme.

Jak zachránit vědu?

Když přemýšlím nad možnostmi řešení těchto problémů, z historického vývoje od SETI k Nukleární zimě, Pasivnímu kouření a následně Globálnímu oteplování mi vyplývá jedno: v budoucnosti se stále více vážných společenských problémů bude týkat technických záležitostí. A bude se jednat o problémy, které budou lidem na obou stranách ležet hluboce na srdci.

A v tuto chvíli nemáme žádný mechanismus, jak se dobrat správných odpovědí. Takže jeden zkusím navrhnout.

Stejně jako jsme si zvykli na to, že při testování léků používáme dvojitě slepý test musíme tento standard zavést i v dalších oblastech bádání. Stále se zvyšující využívání počítačových modelů vysloveně volá po tom, aby byli odděleni ti, kdo modely vytvářejí od těch, kteří je ověřují. V současnosti je věda až příliš podnikatelská: vědecké týmy soupeří o peníze od organizací, které často mají zjevný zájem na tom, jak mají vypadat výsledky bádání -- nebo alespoň působí takovým dojmem, což škodí úplně stejně. To pro vědu není zdravé (neboť "vědeckost" se společensky stala synonymem pro "nezpochybnitelnou pravdu", se kterou pak mávají politici a aktivisté -- pozn překl.)

Dříve či později musíme v naší zemi zformovat nezávislý výzkumný ústav. Ten musí být financovaný průmyslem, vládou a sponzory -- jak filantropy, tak trusty. Takto získané peníze musí být smíchány na jednu hromadu, aby vědci nevěděli, kdo je platí. Institut musí na zkoumání každé záležitosti vyčlenit více, než jenom jeden tým, přičemž výsledky bádání budou dopředu vědět, že výsledky jejich bádání budou následně ověřovat další, nezávislé skupiny. V mnoha případech bude nutné, aby tvůrci měřících metodologií neprováděli a aby ti, kdo sbírají data, nebyli zároveň těmi, kdo je pak analyzují.
Kdybychom s takovouto precizí zkoumali data, která máme o teplotě, bylo by mnohem jasnější, nakolik můžeme věřit teorii o člověkem způsobeném globálním oteplování a nakolik je tedy důležité kvůli ní přijímat nějaká opatření.

Má přednáška se chýlí k závěru a už slyším, jak někteří z vás řeknou -- "no a co má být. Tak jsme udělali pár chyb. Tak pár vědců trochu přehnalo své tvrzení a mají máslo na hlavě. A co jako."

Inu, to je jednoduché.

Věda, nebo mocenský nástroj politiků a aktivistů?

V poslední době se toho celkem dost namluvilo o postmoderních tvrzeních v tom smyslu, že věda je jen druh moci nad lidmi, postavený na speciálních konstrukcích, které mají vyvolat dojem, že myšlenky, které se ve skutečnosti vůbec nezakládají na objektivních faktech, jsou objektivní a pravdivé. Razí se názor, že věda je jen další obor podnikatelské činnosti. Tato myšlenka mnoh vědců rozzlobila, a mne také. Leč události z poslední doby mne donutily se zamyslet nad tím, zda to není pravda. Jako příklad si můžeme dát dánského statistika, Bjorna Lomborga, který napsal knihu, zvanou "Skeptický environmentalista."

Vědecká komunita na ni zareagovala způsobem, jaký se dá popsat pouze jako hanebný. V odborné literatuře si stěžovali, že do toho vůbec nemá co mluvit, protože není odborník na Zemi (což třeba v případě IPCC vůbec není problém -- pozn. překl.) Vydavatel jeho knihy, Cambridge University Press, se ocitl pod palbou kritiky, že by jejich editor měl být vyhozen a že všichni "správně smýšlející vědci" by vydavatelství měli bojkotovat. Bývalý prezident AAAS se beřejně poidivoval, jak mohlo Cambridge "vydat knihu, která očividně neprošla peer-review", ačkoli Lomborgův rukopis ve skutečnosti peer-review prošel, a to od třech odborníků na Zemi na obou stranách Atlantiku, z nichž všichni doporučili vydání rukopisu. Ale co za vědce útočí na vydavatelství? Copak se jedná o nějaký nový McCarthismus, akorát ze strany vědců?

Nejhůře ze všech se choval časopis Scientific American, který se zřejmě snažil potvrdit ono postmoderní tvrzení, že věda je o moci, nikoli o faktech. Scientific American napsal proti Lomborgovi jedenáctistránkový štvavý článek, ve kterém ovšem našel pouze devět faktických chyb, navzdory tvrzení, že inkriminovaná kniha "jen přetéká lehkomyslnými chybami." Bylo to ubohé; hemžilo se to výpady "ad hominem", které jej přirovnávaly k popírači Holocaustu. Vydání onoho časopisu mělo nadpisek: "Věda se brání Skeptickému environmentalistovi." Vážně? Věda se musí bránit? K čemu jsme to dospěli?

Když Lomborg požádal o místo v časopise, aby mohl vyvrátit kritiku své knihy, byla mu poskytnuta stránka a půl. Když řekl, že to nestačí a vyvěsil statě svých kritiků na svůj web, kde je detailně rozebral, Scientific American mu pohrozil žalobou za narušení copyrightu a donutil jej svou obhajobu stáhnout.

Další útoky vyjasnily, o co jde. Lomborg je obviněn z kacířství. To je důvod, proč žádný z jeho kritiků nemusí podložit své útoky. To je důvod, proč jsou najednou fakta nepodstatná. To je důvod, proč je na něj možné útočit těmi nejhoršími verbálními výpady. Je to kacíř.
Samozřejmě -- kterýkoli vědec může být obviněn úplně stejně, jako Galileo. Jenom jsem si nemyslel, že v roli Matky církve uvidím časopis Scientific American.

Je toto nová tvář vědy? Upřímně doufám, že nikoli. Ale stane se jí, pokud zde nebude usilovná a koordinovaná snaha předních vědců oddělit vědu od politiky. Již zesnulý Philip Handler, bývalý prezident Národní Akademie Věd, prohlásil, že "věda slouží společnosti nejlépe tehdy, když dostojí vědecké etice -- nikoli té politické. Pokud se vědecká komunita nezbaví šarlatánů, veřejnost nebude schopna rozeznat mezi šarlatány a vědou a celý národ tím utrpí." Osobně se nestarám o národ -- ale mám starosti o vědu.

Děkuji vám za pozornost.


Některé filmy mají na konci takové krátké shrnutí, jakým směrem se nadále ubíraly osudy hlavních (anti)hrdinů. Zde je to nanejvýš na místě. Takže:

Pár odkazů na konec:

Přednáška Michaela Crichtona
Caltech Michelin
17. ledna 2003
Přeložil cover72.net




Vzkaz autoru

Na článek můžete reagovat použitím následujícího formuláře.
Váš komentář:

Váš e-mail (očekáváte-li reakci z mé strany):

Níže prosím opište dvě zdeformovaná slova z obrázku do rámečku pod nimi.
Jedná se o ochranu proti zasílání spamu, protože počítačoví roboti ona slova nedokáží rozluštit. Pokud je nedokážete rozluštit ani vy, kliknutím na ikonku reproduktoru se vám přehrají.