Licence Creative Commons

Kterak domobrana po čuni dostala a v armádu se změnila

14. 07. 2014
Člověk si může stokrát říkat, že na některé věci reagovat nebude, leč poslední článek Urzy na téma obrany a domobrany mne donutil předsevzetí přehodnotit. Je totiž plný názorů, které jsou sice hojně rozšířené, leč pohříchu nikoli příliš realistické. Dospěl jsem tedy k názoru, že když už chce někdo psát o problematice války a obrany a komentovat vojenská tažení posledních let, měl by znát alespoň nějaké základy -- a právě ty se tímto článkem pokusím ctěnému čtenářstvu poskytnout.

Jako zajatec systémového přístupu mám ale trošku problém, neboť Urzův článek nemá úplně jasnou strukturu. Informační deficit, který jsem se vydal napravovat, se tedy vlastně týká tří bodů:

  1. k čemu jsou armády a jak to, že se vedou války?
  2. proč jsme vlastně šli do Afghanistánu, co se tam dělo a kdo tam byl okupant?
  3. je domobrana samospasitelná a měli bychom v její prospěch zrušit vševojskovou armádu?

Ty se zde pokusím bez zbytečného odbíhání od téma a zabíhání do podrobností rozebrat a mezi nimi plynule přejít podobně, jako předřečník.

K čemu jsou armády a jak to, že se vedou války?

K čemu je lidem armáda? K tomu, aby zemi bránila před vnějším nepřítelem. Co je to vnější nepřítel? Organizovaná skupina ozbrojených jedinců, kteří proti zemi a/nebo jejím reprezentantům či zřízení vedou válku. A co je to válka?

V doktrinálním dokumentu amerického letectva se pokusili válku vystihnout jako
»násilný střet mezi konkurenčními společnostmi vedený k zajištění protichůdných, životně důležitých zájmů, které se nepodařilo získat jinými prostředky; cílem války je donutit protivníka, aby se podrobil naší vůli.«

Chceme-li tedy vědět něco o válce, armádě a jejich účelech, musíme akceptovat existenci životních zájmů a pochopit je. Nemusí se nám to zdát etické, ale svět bude s touto perspektivou o hodně srozumitelnější. Tak tedy,

Životní zájmy

mohou být nabývat různých podob. Pro vyvinuté země je jimi kupříkladu zajištění zdrojů surovin a energií, které ekonomika daného státu nezbytně potřebuje pro své přežití. Pokud je nějaký stát odříznut od životně důležitých zdrojů, má na výběr dvě možnosti: nechat svou ekonomiku zemřít, obyvatelstvo vzbouřit do krvavých nepokojů, rabování a rozkladu a vrátit se do středověku -- nebo si zdroje nezbytné pro své přežití zajistit jakýmikoli prostředky. Před tuto volbu bylo postaveno kupříkladu Japonsko v předvečer druhé světové války; USA s ní počítají dodnes a federální vláda si kvůli ní na území států drží nedotknutelné rezervy surovin a PHM, které by vystačily na dva roky válečné ekonomiky -- na dva roky totální války, během kterých by si USA buď zajistily zdroje a přežití, nebo tím toliko uspíšily svou smrt. (O-T myth buster: ne, USA nešly do Iráku kvůli ropě. První tři příčky těžby ropy v Iráku okupuje ruský Lukoil následovaný Dutch Shell a British Petrol. Americký Exxon je až čtvrtý.)

Jiným životně důležitým státem je ochrana hranic. Ta zahrnuje nejen přítomnost pohraničních posádek, schopných reagovat na nějaké přeshraniční excesy, ale kterýkoli stát na to má se poučil z vývoje v 19. a 20. století a přijal za své, že nikdy nesmí připustit, aby byla jejich bezprostředním sousedem nepřátelská mocnost. V praxi to bylo poprvé možné sledovat během korejské války, kdy se maoistická Čína pustila do voje s vojsky OSN poté, co zatlačily severokorejské útočníky příliš blízko k čínským hranicím a Číně hrozilo, že by u jejich hranic s Koreou sjednocenou pod jižní vlajkou mohli stát američtí vojáci. O pár let později se USA naprosto stejně vyděsily sovětské vojenské přítomnosti na Kubě; Izrael byl částečně ze stejného důvodu veden k zajištění Golanských výšiny ku získání nárazníkového pásma proti útokům Sýrie; a konečně, Rusko si ze stejného důvodu buduje nárazníkové pásmo "neutrálních" a spřátelených států od Běloruska až po Krym.

Dalším důvodem získání hegemonie moci. Pokud možno absolutní. Kupříkladu na Balkáně se vedly bitvy o to, která mafie se dostane do vedení státu a získá monopol na moc, který nebude zpochybňovaný silnějšími hráči (tj. státy). Na území Itálie se vedly bitvy o to, zda bude nějakému území vládnout mafie nebo vyslanci Říma. Ale může být i hůře: v Afghanistánu, Somálsku, Mali, Sýrii a dalších zemích se vedly a vedou boje o to, zda zemi ovládnou fanatičtí islamisté, resp. wahhabisté a vnutí celé populaci svou totalitu, nebo zda tam bude figurovat nějaká jiná, místními přijímaná a upravená varianta Islámu. Nebo ne nutně Islámu: kupříkladu ve Středoafrické republice se naprostá menšina muslimů pokusila terorem a ozbrojeným povstáním ovládnout celou převážně křesťanskou a animistickou zemi, zavést tam totalitu Šaríi, většině obyvatel vnutit postavení druhořadých ne-občanů a donutit ji platit výpalné za to, že ji nepovraždí. A třeba v Ugandě se chtěl stát absolutním hegemonem moci Idi Amin, který vyvraždil všechny, kteří by jeho moc snad mohli zpochybnit.

Války se ale vedou i kvůli strategickým bodům na mapě. Válka má tři úrovně: taktickou, to jsou konkrétní bitvy, bitky a střetnutí; operační, to je plánování bitev v rámci nějaké větší kampaně na konkrétním bojišti (třeba Východní fronta za WW2); a strategickou, což je šachová partie zahrnující zájmy země kdekoli na světě.

Ve dnešním globalizovaném světě se války vedou po celé zemi. K tomu je zapotřebí projekce síly. A k projekci síly jsou potřeba volné cesty a "odrazové můstky".

Pokud víte, že si někdo brousí zuby k útoku na vás ale nejprve k vám musí dojet, co uděláte? Pokusíte se mu přehradit cestu. To se přirozeně nedělá tam, kde může váš nepřítel překážku objet -- naopak. K narušení projekce síly skrze odepření volných cestu tedy potřebujete obsadit místa, kterým se říká "choke points." Ze suchozemských záležitostí sem patří zejména soutěsky a nerovnostmi ohraničené nížiny, kterými se mohou valit nepřátelská mechanizovaná vojska (viz studenoválečné mapy uprostřed stránky). Stejně tak sem patří strategické body, které umožňují ostřelování nepřátelského území: ty se obránci snaží obsadit, aby nebyli ostřelováni, a naopak. Příklady mohou být golanské výšiny (které IDF obsadila a tudíž má od syrského dělostřelectva pokoj) nebo hora Karačun na Ukrajině (kterou separatisté nedobyli a tudíž jim na hlavu neustále pršely bouchavé věci.)
Neomezujme se ale jen na pevninu: choke points jsou i úžiny jako Bospor a Dardanely, o které se vedly vydatné boje v době ne až tak dávno minulé. S trochou nadhledu sem patří také oblasti oceánů, které jsou životně důležité pro obchodní loďstvo a vedly a vedou se boje o to, zda je ovládnou piráti, nebo námořnictva chránící své obchodníky (O-T poznámka: expediční síla US. Navy byla de facto založena pro boj proti muslimským pirátům, ohrožujícím obchodní trasy a skrze vidinu zisku nedodržujících smlouvy o výpalném. Ochrana obchodních cest je jedním z prvořadých úkolů USN dodnes.)

Odrazové můstky jsou pak jednoduše základny v tak těsné blízkosti nepřítele, aby z nich mohly vyrážet bojové jednotky, napadat nepřítele a zase se vracet zpět a připravit se k další vlně útoků. Právě o odrazové můstky vedly USA a Japonsko za WW2 tvrdé boje v pacifiku: Iwodžima byla "nepotopitelná letadlová loď." Dnes je pro USA takovou nepotopitelnou letadlovou lodí ostrov Diego García, odkud mohou létat strategické bombardéry, ale jinak jsou v podstatně výhodnější pozici, než zbytek světa: mohou totiž téměř kamkoli poslat svaz letadlové lodi, který jim dá k dispozici instantní zázemí se vším všudy. To jiné mocenské skupiny to mají těžší: potřebují si pro své aktivity zajistit odrazový můstek na cizí půdě. Na území nějaké již existující země.

To se dá zařídit dohodou. Třeba pronájmem vojenské základny na Kubě. Nebo uzavřením koalice a následným umístěním vojenských sil na základnu spojence.

Také se to ale dá zařídit obsazením daného území. A k tomu se musí uchýlit ti, kteří mají tak vyhraněné zájmy, že jsou v rozporu s životními zájmy zemí, ve kterých by chtěli operovat. V praxi to funguje tak, že se vybere nejslabší kus stáda -- stát v dané oblasti, který je buď v rozkladu, nebo slabý --, tam se zahájí operace a buď se záminkou nebo klidně bez ní se obsadí budoucí základna, k té se obsadí předpolí a pak se buď táhne dál do ofenzivy, nebo se udržuje status quo.

Jak jsem již napsal, USA zpravidla nemají zapotřebí si takto zajišťovat základny, neboť mají své svazy letadlových lodí. Evropa je vojensky poměrně nevýznamný hráč a Britové i Francouzi navíc také mají letadlovou loď. Kdo si tedy dnes takto zajišťuje odrazové můstky? Inu, zejména wahhabističtí islamisté, dobývají svět do područí totalitního systému jménem Šaría. Somálsko, Afghanistán a Jemen mají jednu věc společnou: jedná se o tradiční kmenové státy, o nesourodou směsici rodinných kmenů, které jsou víceméně neschopné se spojit do centralizované, hierarchické struktury schopné strategického a operačního plánování za účelem boje proti agresoru: každý kmen je zpravidla schopen myslet pouze takticky, protože jej zajímá pouze jeho vesnice, jeho území -- a v důsledku toho je dostatečně dobře vyzbrojeným a bezskurpulózním nepřítelem, schopným operačního či dokonce strategického plánování, nevyhnutelně převálcován.

Afghanistán jako varovný příklad

Výše zmíněné kmenové, zaostalé země si tedy vyhlédly různé zahraniční subjekty jako vhodné budoucí zázemí a vpadly do nich. V Somálsku se jednalo o sektu Al-Šabáb, odnož Al-Kajdy na Arabském Poloostrově; a v Afghanistánu se jednalo prozměnu o hnutí Taliban, které původně bylo proxy-válečnou organizací pákistánské tajné služby ISI. V 90. letech totiž Washington o post-sovětský Afghanistán, kam předtím v pilné spolupráci a přátelských vztazích s ISI pašoval zbraně na pomoc místním mudžahadínům proti sovětské invazi ztratil veškerý zájem a na Islamabád uvrhl přísné sankce za pákistánský jaderný program. Pákistán tedy začal hrát sám za sebe a začal si vydržovat vydržovat Taliban, skupinu pologramotných paštůnských kmenů, jako protiváhu k Severní Koalici, která se dlouho těšila podpoře z Indie s tichým souhlasem Ruska.

Za věcí bylo více faktorů. Hoši z Talibanu byli fanatičtí a divní: byly přímým výsledkem saúdského učení Wahhabismu, nejfanatičtěšjí a nejagresivnější větve Islámu, které se do země infiltrovalo ve snaze pákistánské vlády zvýšit gramotnost obyvatel tím, že do země pozve islámské učence ze Saúdské Arábie. Islamábád tedy usoudil, že by nebylo od věci se problému Talibanu zbavit do vedlejší země -- a zároveň tím elegantně vyřešit svůj problém s nenáviděnou Indií. Ta totiž podporovala Severní Koalici, o které se Pákistán obával, že se v Afghanistánu chopí vlády a u hranic Pákistánu vznikne proxy-stát nepřátelské mocnosti. Pamatujete, co jsem psal o nárazníkovém pásmu u hranic jako o životním zájmu?

ISI tedy Taliban pilně zásobovala penězi i vojenským výcvikem a taktickými a operačními radami. V důsledku toho okupanti z Talibanu násilím ovládli téměř celou zemi a zavedli totalitu wahhabistické verze Šaríi, přesně jak jim to do hlav vtloukli jejich saúdští učitelé. Drtivé většině země se to samozřejmě hrubě nelíbilo: Afghánci měli svůj vlastní, poměrně svérázný výklad Koránu, takže jim kupříkladu naprosto nevadilo zvesela chlastat alkohol, brát drogy a vůbec dělat spoustu věcí, ze kterých se Wahhabistům ježily hrůzou vousy v bradkách. Leč co naplat, Taliban byli fanatici, kteří si v ničem nezadali s iránskými Revolučními Gardami či komunisty u nás v 50. letech. Kdo dělal problémy, byl popraven. A na nějaké menšiny nebo kmenové svobody se nehrálo; naopak, Taliban spustil program etnických čistek hraničících s genocidou a uprchlíky decimoval až k hranicím země.

Nárazníkové pásmo bylo tedy vytvořeno a Pákistán mohl být spokojený. Ale pákistánští vojenští velitelé usoudili, že za všechno své úsilí k vyhnání sovětů z Afghanistánu a pomoc Talibanu s invazí a obsazením země mají nárok držet nitky loutkové vlády v Kábulu. A že takováto země je vlastně vynikající útočnou zbraní: mohou z ní provádět útoky na Indii a přitom stále vykazovat "plausible deniability", protože "my nic, to ti fanatici z Afghanistánu; to víte, co se dá dělat." Teroristé ze severu Pákistánu a Afghanistánu tak na povel ISI začali plánovat a provádět bombové útoky proti cílům v Indii a, ve svém vlastním zájmu, i na cíle USA. (Podotýkám, že nešlo o reakci na nějaké zlořády USA proti muslimskému světu, protože ty se tehdy prakticky nevyskytovaly: abych tak citoval přímo Usámu, »představ si bycikl, který má jedno kolo z oceli a druhý ze dřeva. Které kolo zničíš, chceš-li bycikl zastavit? A Izrael je to kolo z oceli a USA to kolo ze dřeva.«) Islamábád si mnul ruce, protože proti takovéto proxy-zbrani není obrany. Není tedy divu, že Mušaraf ještě v roce 2001 ve svém projevu jasně řekl, že Taliban i síť Haqquanim nadále považuje za silný prostředek proti Indii a součást obranné doktríny státu.

To se změnilo při druhém Usámově útoku na WTC. Američané se dožadovali ztrestání viníků a ti byli záhy skrze svou vlastní aroganci identifikováni. Zatímco Usáma bin Ládin sděloval sým spolupracovníkům, že byl úspěchem akce až jaksi zaskočen, úřadovna CIA v Islamábádu tlačila na ISI, aby využila svého vlivu nad Talibanem a donutila jej vydat Usámu do USA. Jenže ISI řekla ne. Je také možné, že už v té době nad Talibanem ztrácela kontrolu. Na každý pád Pákistán nechal USA, ať si jdou na svou trestnou výpravu, když po tom tak touží, a analytici ISI předpokládali, že USA provedou pár náletů, zkusí ulovit Usámu a do roku, dvou budou pryč a afghánské hřiště bude opět patřit ISI k rejdům proti Indii. Slovy staničního šéfa ISI v Pešaváru, Asada Munira:

»Američané přišli do Afghanistánu bez jakéhokoli plánu co tam chtějí dělat a jak pak chtějí odejít. Tehdy se nezajímali o Taliban; soustředili se jen a pouze na Al-Kajdu. Pákistán si to s Američany rozmýšlel. Říkali jsme si, že tihle lidé, Američané, nezabezpečí Afghanistán. Že se stáhnou, a my budeme žít vedle Afghánců. Máme své vlastní zájmy a své vlastní bezpečnostní hrozby.«

Jeden z vedoucích činitelů britské tajné služby za WW2 o USA prohlásil, že »americká národní mentalita si žádá okamžitých a spektakulárních výsledků, což činí spolupráci s OSS krajně obtížnou.«

To se za oněch více jak 70 let naprosto nezměnilo. Zatímco vizí Pákistánu pro Afghanistán byla země totálně ovládaná fanatiky z Talibanu, kteří se tam jednak vyřádi a nebudou škodit doma, jednak svou totalitou a zakonzervováním zemi ve středověkých podmínkách znemožní jakoukoli emancipaci Afghánců a riziko, že by kdy mohli ohrozit ambice Pákistánu a jednak poslouží jako ideální základna pro "věrohodně popiratelné" útoky na nepřátele Islamábádu, vizí USA bylo, že přijdou, pomohou Afgháncům se zbavit útlaku nenáviděného Talibanu, tentokráte jej nenechají napospas, ale po vzoru rekonstrukce Německa a Japonska mu rozjedou ekonomiku a obchodně jej svážou s sebou, neboť obchodní partneři přeci neválčí (bod pro AncAp!), postaví školy, infrastukturu a komunikační kanály a rozvojem gramotnosti připraví radikální Islám, resp. Wahhabismus o živnou půdu... A ovšem, zavedou demokracii, neboť bez té to přeci nejde.

To byla ovšem jedna ze dvou zásadních chyb. V kmenovém státě nemůže fungovat celoplošná demokracie, protože když jeden kmen vyhraje volby, začne utlačovat kmeny ostatní. V takovém státě může fungovat jen konfederace spolkových států, narýsovaných podle kmenů a s nikoli univerzálním volebním právem, nýbrž s tím stávajícím, kde by se pouze stařešinové navenek přejmenovali na demokratické zástupce.

Jenže -- ženy bez hlasovacího práva? Konfederace namísto demokracie? To by pachatelé dobra neskousli. A stejně tak neskousli, že jakmile se Afghánci zbavili útlaku Talibanu, vrátili se ke svým oblíbeným drogám. Válka proti Teroru se tak střetla s Válkou proti Drogám -- a prohrála. USA začaly opakovat chyby Talibanu. Zatímco prve byly jednotky ISAF vítány, protože afghánce zbavily útlaku Talibanu, misemi proti drogám proti sobě poštvaly místní warlordy; a nekritickou podporou momentální vlády v Kábulu ztrácali spojenci podporu kmenů. (To ostatně není nic nového, protože zarážející podobnosti mezi USA a Al-Kajdou v neschopnosti pochopit místní zvyklosti a přizpůsobit se jim díky ideologicky dané předpojatosti o tom, co je a není přípustné vykazuje i působení obou těchto subjektů v Somálsku, o který Al-Kajda na Arabském Poloostrově usiluje jako o odrazový můstek k ovládnutí celého Afrického rohu a kde se jí v tom koalice umírněných somálských muslimů, USA, SAE, Keni a Etiopie snaží zabránit.)

Jak to ale v Afghanistánu vypadá vojensky? Pokud se Američané drží mimo horské štíty a tunely, pro které nemají výcvik a kde je limitována jejich technologická převaha, mohou si v Afghanistánu dělat cokoli se jim zlíbí. V tom jsou mírněni poměrně striktními RoE (pravidly boje), neboť doktrínou pro Afghanistán je přeci "vyhrávání srdcí a myslí" místních (což běžné vojáky nesmírně štve, neb na to nemají psychologickou průpravu); stále ale platí, že jsou schopni obsadit kterékoli město na mapě se jim zlíbí, zlikvidovat jakýkoli odpor a pokud jednou zjistí nepřítele, buď jej "zmizet" ve "snatch&grab" operaci sil zvláštního určení, nebo jej zlikvidovat ze vzduchu. Youtube je plné videí se záběry ze systému TADS bitevních vrtulníků, které v černobílé kvalitě termovize názorně ukazují, jak snadno Apache loví bezmocné Taliby nebo povstalce.

Podrobně to proberu dále, ale ISAF má v Afghanistánu jediný problém: je jich málo. Afghanistán je totiž zatraceně velká země: rozkládá se na území téměř dvakrát větším, než Německo, resp. o něco větším, než Francie; z toho velkou část tvoří nepřehledné pouště a horské štíty. Spojenci tedy dovedou osvobodit od Talibanu libovolný kmen či provincii -- ale Talibům stačí se stáhnout, počkat, až se jednotky ISAF přesunou o 100 km dále a budou vázané v bojích o další údolí a mezitím převálcují místní odpor a krutě ztrestají všechny, kteří by snad Talibance neměli rádi nebo dokonce pomáhali amerikému šajtánovi. S takovou se místní obyvatelstvo rychle naučilo se k jednotkám ISAF nemít příliš přívětivě -- prostě z pudu sebezáchovy.

K tomu si přidejte v poměru k rozsahu operací sice poměrně ojedinělé, ale o to více propagandisticky rozmazávané excesy spojenců, dané jednak rozhodováním se s nedostatkem informací a jednak nasazením řadových pěšáků, kteří do protipovstaleckých operací z principu nemají být nasazováni, přidejte samostatnou sabotážní a genocidální kampaň CIA, která si vyhrazuje právo Predatorem zabít kohokoli, kdo má zbraň (což jsou v Afghanistánu úplně všichni), ať se to armádě a NATO líbí, nebo ne a výsledný obraz je jasně neudržitelný: ne pro vojenskou neschopnost, nýbrž pro politické vedení, zahraniční hráče (CIA i ISI) a geografická specifika Afghanistánu (terén, rozloha).

(Není-li vám stále jasné, proč se v Afghanistánu angažovalo NATO, vraťte se k termínu "odrazové můstky.")

Jak je snad tedy už jasnější, Afghanistánem se jako důkazem o tom, že "domobrana stačí" ohánět naprosto nedá. Jak si tedy v evropských reáliích může vést

Domobrana proti vševojskové armádě?

Jsem rád, že k této polemice s Urzou došlo až v červenci roku 2014. Na jihovýchodě Ukrajiny se totiž mezitím dějí věci, které AnCap domobranecké nadšení nádherně vyvrací.

Prve je ovšem nutné pochopit dynamiku tamního konfliktu, kterou si pak rozebereme v obecném kontextu. Čistě z taktického pohledu, s odhlédnutím od jakékoli etiky se tam věci vyvíjely následovně:

  1. Jako první byla zahájena masivní propagandistická kampaň, která přesvědčila místní obyvatelstvo, že mají stát na straně separatistů a vládní jednotky jsou jejich nepřítelem (krom těžení z návrhu jazykového zákona a dlouhodobého vyvolávání pocitu ohrožení genocidou došlo časem i na perly jako nepravdivé TV zprávy o vítězství pravého setkoru v prezidentských volbách či děti ukřižované ukrajinskými vojáky). Tím byly paralyzovány pohyby pravidelné armády a posil, kterým se do cesty stavěly lidské štíty, kterým pravidelná armáda nechtěla ublížit.

  2. Jako druhé v pořadí začalo obsazování izolovaných, od posil odříznutých služeben policie/milice a SBU separatistickými ozbrojenci. Zdá se, že v počátcích se jednalo o malou, výborně organizovanou a vyzbrojenou skupinu pěšáků v síle dvou družstev až čety. Ta skrze koncentraci sil v lokálně zdrcující převaze donutila osazenstvo vládních budov ke kapitulaci, odzbrojila je, budovy obsadila svými přívrženci z řad místních obyvatel, kterým rozdala na služebnách zabavené zbraně a jela obsadit další město. Tím byla zlomena veškerá kapacita k vnitřnímu odporu, neboť na Ukrajině platí, stejně jako v Rusku, víceméně zákaz držení a nošení palných zbraní.
    (I kdyby tomu tak ale nebylo, téměř v každé jedné revoluci a většině okupací se populace dá rozdělit na nějakých 10-15% odhodlaných a organizovaných revolucionářů, 5-15% překvapené a neorganizované opozice a drtivou většinu lidí, která sedí s rukama v klíně a čeká, jak to dopadne a co z toho bude mít; ukrajinský scénář by se tedy dal s mediální palebnou přípravou použít naprosto kdekoli.)

  3. Když Kyjevu došlo, co se děje, odepsal obsazená města jako ztracená a namísto toho je obklíčil, aby zastavil šíření. Separatisté se zakopali ve městech a postavili vlastní checkpointy. Začal poziční boj: dobývání a znovuobsazování checkpointů a "choke points". Separatisté slavili výrazné úspěchy s diverzními komandy, přepadávajícími kolony kyjevských sil v jejich zdánlivém týlu (o této taktice též dále). Co se ale samotných bojů o checkpointy týče, povstalci, vyzbrojení maximálně RPG a minomety, neměli proti útoku vševojskové armády s bojovými vozidly pěchoty příliš šanci; účinnost RPG pak dále snížilo navařování mřížové ochrany, známé z misí ISAF v Afghanistánu a Iráku nebo již z 2. světové války.

    Separatisté by bývali byli zcela převálcováni... Kdyby se jim v rukou najednou neocitly protitankové řízené střely. S těmi se jim podařilo udržet obrněnou techniku nepřítele dál od sebe a boj se na chvíli změnil do zákopové války, ve keré se protistrany ostřelují minomety a přisouvají posily (Kyjev ze zbytku Ukrajiny, separatisté z Ruska /Krym je dnes nezvratně součástí Ruska/).

  4. Kyjevské síly ovšem začaly začaly používat přímou vzdušnou podporu. Kromě transportních vrtulníků, které již používaly, dostaly do oblasti bojů několik bitevních vrtulníků Mi-24. S těmi začaly pro separatisty těžké časy, neboť proti úderům Mi-24 zpočátku neměli efektivní obranu. Naplno se to projevilo při pokusu separatistů dobýt a udržet mezinárodní letiště v Doněcku, kde se nevyskytovali civilisté a kyjevské síly tak mohly bez jakýchkoli omezení využít bojové možnosti Mi-24 a Su-25 v plném rozsahu; výsledkem byly desítky mrtvých separatistů a pravděpodobně řádově vyšší množství zraněných a z boje vyřazený a demoralizovaný prapor separatistů.

    Aby separatisté nebyli zlikvidováni ze vzduchu, v jejich rukou se záhy objevily z ramene odpalované PLŘS Strela-3 a Igla a, když ukrajinské bitevní vrtulníky operovaly jim navzdory, modernizované Igla-S, schopné odfiltrovat klamné cíle (IOC v ruské armádě 2004). Teprve s těmi se separatistům podařilo uhájit pozice a konflikt opět stagnoval v zákopové válce s přestřelkami dělostřelectvem a minomety. Ukrajinské letectvo se tedy omezilo na zásobování ze vzduchu a útoky neřízenými raketami ze středních letových hladin (což byl pro Kyjev PR průšvih, neboť separatisté tábořili s minomety u civilních budov, dětského domova atp. a útoky neřízenou municí dopadaly i na obyvatelstvo). Tuto hrozbu (ale spíše PR dar) separatisté vyřešili obsazením vojenských základen a skladů vojenské techniky, z nichž získali samohybné PL systémy Strela-10, OSA a BUK; kyjevské vzdušné síly byly zároveň skrze nepřijatelnou úroveň ztrát na civilním obyvatelstvu při útocích neřízenou munici ze středních letových hladin donuceno klesnout zpět do obálky přenosných PL prostředků separatistů.

  5. Poslední vývoj je pak známý též: separatisté získali hlavní bitevní tanky a BVP, bez nichž by nebyli schopni prorazit ze Slavjanska do Doněcka, a salvové raketomety. Dokonce se chlubí, že provozují i ukořistěný bitevní letoun Su-25.

Proč jsem to tu vypsal? Kvůli poučení. Separatisté by proti kyjevským silám neměli šanci bez vysokého nasycení jejich řad nejen nejmodernějšími PTŘS a PLŘS, ale i minomety a těžkou vojenskou technikou (tanky a BVP, bez nichž by nedokázali prorazit z obklíčení, a samohybné minomety a dělostřelectvo pro poziční válku a narušování přesunů nepřítele).

Jak by ale vypadaly možnosti separatistů, kdyby ukrajinská branná moc nestagnovala na technologické úrovni roku 1989 a proti separatistům stála vševojsková armáda moderního střihu, jakou disponují státy NATO, Čína, Ruská Federace, Indie apod.? Měli by

Separatisté jako reprezentanti obrany území domobranou

vůbec nějakou šanci?

Rozeberme si jednu po druhé eskalační fáze separatistického tažení a podívejme se na to, jaké možnosti by v jejich potlačení měla právě vševojsková armáda moderního střihu, snažící se o ovládnutí a okupaci nějakého území.

  1. Lidské štíty by proti odhodlané a nebo jen dobře připravené armádě neměly šanci, neboť by byly rozehnány slzným plynem, vytlačeny násilím nebo by se armáda jednoduše do svých cílů dopravila letecky a bariérám z lidských štítů se zcela vyhnula. Dobře připravenou armádu tedy lidské štíty nezastaví, a to je první důležitý postřeh. Moderní armáda má také vlastní jednotky PSYOPS, které jsou schopny vzdorovat propagandě nepřítele; vyspělé armády pak mají i specializované letouny jako EC-130J Commando Solo, schopné nahradit vysílání nepřátelské propagandy v TV a rádiu svým vlastním, které může vypadat stejně jako to původní a tak účinně mást nepřítele. Možnosti domobrany jsou tedy vysoce omezené jak v aktivizování obyvatelstva, tak v jeho využívání proti taktickým potřebám nepřátelské armády.

  2. Kdyby proti domobraně stály bezpečnostní sbory vybavené dobře fungujícím průzkumným a komunikačním aparátem a schopné přisunout svým lidem posily, ani druhý bod by nebyl realizovatelný. Vzdušným výsadkem by vznikl checkpoint či léčka, kterou by četu obsazovačů, spolézhajících na lokální koncentraci síly zlikvidoval; a/nebo by byla posílena ochrana vládních budov, čímž by byla koncentrace sil neutralizována.

    To vyžaduje dosatečné kapacity posil a zejména rychlé dopravy: právě proto si moderní ozbrojené složky (policie i armády) vydržují kapacity kolových obrněných transportérů a transportních vrtulníků, leckdy pak ještě síly rychlé reakce. V případě invazních sil je silná záloha Sil Rychlé Reakce samozřejmostí. Dobře připravenou a moderně vyzbrojenou armádu tedy nezastaví ani rychlé obsazovací jednotky s koncentrací síly (jako pouštní jeepy SAS pod velením Davida Stirlinga; proč tomu tak je si popíši dále.)

  3. Fáze obkličování, bojů o checkpointy a přísunu posil je pro domobranu klíčová. Primární problém je, že musí mít odkud brát své posily a jejich výstroj a výzbroj, kde je cvičit a kde je léčit. Nepravidelná vojska též potřebují přísun hotovosti na získávání spojenců, obstarávání materiálu, zpravodajských informací atd. Posily se nemohou rekrutovat z území již obsazeného nepřítelem, takže úspěšné partyzánské hnutí či domobrana vyžaduje zahraniční mocnost, která poskyten personální a materielní zázemí. Příklady zahrnují brity vydržované partyzány na území Francie; naší exilovou vládou a SSSR vydržované partyzány na území Protektorátu; z politicky nedotknutelných základen v Severním Vietnamu vydržovaného Vietcongu; Sověty a Kubánci vyzbrojovaná a organizovaná "lidová hnutí" v Africe; z Pákistánu vydržované mudžahadíny a Taliban; či Saúdy placené a vyzbrojované povstalce v Lybii a Sýrii.

  4. I pokud by domobrana měla odkud brát posily, moderní armáda dokáže v terénu, který není extrémně nepříznivý, úspěšně narušovat jejich přesuny. Síla technologie, zvláště termovize, v protipovstaleckém boji se poprvé ukázala na Filipínách, kde vláda po mnoho let nemohla dopadnout velitele povstalců; nakonec mu ve spolupráci s USA dodala kamínka, velitel si zatopil... A byl ze vzduchu nalezen termovizí, zaměřen a zlikvidován. Podobně Rusové v Čečně zaměřili a řízenou střelou ze vzduchu zničili mobilní či satelitní telefon jednoho z vůdců povstalců. A termovizí vybavené bitevní vrtulníky, pakliže je jich k dispozici dostatek na dostatečně malé ploše, zcela decimují přesuny jakýchkoli zjištěných ozbrojenců v Afghanistánu či Mali. Modernizované termovizní systémy na bitevních vrtulnících dovedou odhalit pohyby libovolné techniky a osob na vzdálenost v řádu vysokých jednotek kilometrů a PTŘS či nově zaváděné levné malokaliberní ŘS dovedou likvidovat osoby a techniku mimo dostřel jejich protivzdušných zbraní.) Domobrana má šanci pouze v extrémně členitém terénu, který omezuje přímou viditelnost na nízké jednotky kilometrů, nebo na území o ohromné rozloze, kde matematicky vychází jeden bitevní vrtulník na mnoho desítek kilometrů čtverečních. Bitevníky s termovizí ale do značné míry omezují i riziko diverzních útoků, neboť stačí vzdušné krytí konvoje jediným takovým strojem a diverzní skupina s velkou pravděpodobností přijde o moment překvapení a tím ztratí veškerou šanci.

    V této fázi je také důležité dělostřelectvo, kterým se vedou přestřelky mezi zakopanou domobranou a dobývající armádou. Pokud by domobrana neměla zbraně pro nepřímou palbu, útočící armáda by si je "vyzobala": průzkumníci by se klidně mohli zakopat tři kilometry od domobranců a navádět na ně laserem naváděné granáty; domobrana by též neměla žádné prostředky pro palbu "na efekt", střepinami, horní skupinou úhlů proti postupující sesednuté a kryjící se pěchotě nepřítele. Zároveň ale platí, že zbraně domobrany pro nepřímou palbu musí být vysoce mobilní, protože vševojsková armáda má protibateriové systémy, schopné zaměřit pozici dělostřelectva nebo už i minometů nepřítele a v řádu vyšších jednotek minut na ně vést vlastní protibateriovou palbu. To se rutinně děje v Izraeli a Palestině, kde Hamás a Hezb Alláh provozují právě taktiku udeř-a-uteč, kdy odpálí raketu či pár výstřelů z minometu ze dvora nějakého obytného bloku, stáhnou se těsně před tím, než na jejich palpost dopadne izraelská protibateriová palba a následně inkasují PR odměnu v podobě záměrů na "nebohé civilisty, nesmyslně a krutě bombardované izraelskými zločinci." Je ovšem otázka, zda si takové úmyslné ohrožování civilistů může dovolit i domobrana, jejíž populační základnu netvoří lidé, nadšení z a oddaní mučednické smrti a 72 pannen.

  5. Čímž se zároveň dostáváme k letectvu. Kromě dělostřelecké protibateriové palby se totiž nabízí i možnost létat okolo rizikového pásma několika bitevními vrtulníky, které jsou okamžitě směrovány na místo, odkud jde palba a zasáhnou již unikající minometčíky nebo raketometčíky přesně naváděnou municí. Letectvo je nesmírně silná zbraň, v odborné literatuře právem postavená do role jednoho z největších "násobičů sil": s dostatečnou leteckou podporou se skutečně jediné střelecké družstvo s radiostanicí a ideálně laserovým značkovačem může ubránit útoku stovek nepřátelských bojovníků. Letectvo může zlikvidovat strategické přístupové body, s úžasnou přesností odhalovat a likvidovat bodové cíle (checkpointy, palposty, komunikační a velitelské uzly atp.), značkovat cíle pro dělostřeleckou palbu naváděnými granáty nebo i samostatně lovit odstřelovače atd.

    Obranu proti letectvu zajišťuje ve vševojskové armádě celá škála systémů PVO, jejichž obálky se navzájem překrývají: střelecké družstvo může mít z ramene odpalovanou Iglu či Stinger (výškový, resp. dálkový dosah 3,5, resp. 5 km), rota již může mít přidělený jeden systém Tunguzka(výškový, resp. dálkový dosah 3,5, resp. 8 km), na úrovni brigády pak stojí systémy jako Buk (výškový, resp. dálkový dosah 14, resp. 30 km) a svrchu to kryje systém dalekého dosahu jako S-300 či Patriot s výškovým, resp. dálkovým dosahem nad 20km, resp. v řádu vyšších desítek km. To celé musí být doplněno o síť radarů, hlásek a řídících a komunikačních uzlů.

    Pokud kterýkoli z těchto prvků chybí, pro moderní letectvo je snadné využít takové "díry" a beztrestně si dělat svoje. Kdyby tedy kupříkladu Ukrajina měla ve výzbroji zaměřovací/značkovací kontejnery jako Sniper či ATFLIR, její letouny by mohly beztrestně létat mimo dostřel PL prostředků separatistů a navádět na ně přesnou palbu. Takto by během dní mohly být zničeny minomety a těžká technika separatistů či, v našem případě, domobranců, kteří by pak byli ze vzduchu vyhledáváni a naháněni jsa vyzbrojeni pouze přenosnými PT a PL řízenými střelami. Ty jsou ale těžko k sehnání: špičkové, v dnešním konfliktu použitelné PTŘS vyrábí do desítky států a v případě z ramene odpalovaných PLŘS se nabídka omezuje de facto na USA, Rusko a Čínu. Prvé dva jmenované státy se ale v minulosti s dodávkami PLŘS "domobranám" spálily a dnes si nesmírně opatrně hlídají, komu je dají k dispozici; třetí hráč je nejasný.

  6. Vynikající teoretik i praktik ozbrojených povstání a revolucí, Mao Ce Tung, ve své práci na téma asymetrického konfliktu rozdělil povstání na tři fáze. V první fázi dochází k aktivizaci protivládních elementů, teroristickým útokům na vládní úřady a získávání zbraní. Ve druhé fázi povstalci získávají zázemí na venkově, sbírají lidské síly a finanční prostředky, sondují podporu a propagandisticky a sociálně rozrací obranyschopnost státních struktur. A ve fázi třetí získávají vojenskou techniku, přechází z ilegality do otevřeného boje a obsazují stát jako regulérní armáda.

    Získáním těžké vojenské techniky se možnosti jakékoli vojenské síly výrazně rozšíří a ta může přejít do ofenzivy, jejímž příklady je právě proražení blokády Slavjansku či útok na soustředění ukrajinských vojsk salvovými raketomety. Tím obránci převezmou iniciativu.

    Iniciativa je přitom ve vojenství klíčová: obecně praví, že ten, kdo projevuje iniciativu má výrazně vyšší šance na vítězství, neboť si vybírá místo a čas boje ku své výhodě a naopak k nevýhodě svého protivníka; nutí protivníka reagovat na své akce a narušuje mu tím jeho ofenzivní plány; a demoralizuje a paralyzuje nepřátelské vedení, které musí operovat v "mlze války" a neví, kam se má dříve otočit a kde si může dovolit oslabit své síly, které mohou čelit náhlému a nečekanému útoku.

Shrnutí

Domobrana nemá proti moderní vševojskové armádě šanci, pokud jí do karet nehraje nesmírně příznivý terén. Zejména moderní vojenské letectvo je pro domobranu nepřekonatelný problém, který domobranci mohou řešit pouze ukrýváním se mezi civilisty -- nebo rozšířením svých schopností směrem k regulérní vševojskové armádě. Tu ovšem nemohou vybudovat bez finančního zázemí a spojenectví jiných států.

Pro působení domobrany je klíčové, jaké záměry mají okupační vojska: zda chtějí zemi obsadit a potřebují perspektivně získat obyvatelstvo na svou stranu, takže budou mít svázané ruce k drsnějšímu zásahu proti "živým štítům"; zda potřebují obsadit města, ve kterých je zakopaná domobrana, nebo zda jí jde jen o obsazení klíčových pozic či strategické infrastruktury; jak silnou kartu má útočící armáda co do propagandy (kupříkladu v případě "obsazení sporného příhraničního území") a dalších proměnných.

Obecně vzato nemá čistá domobrana ve středoevropských reáliích jakoukoli šanci uspět v souboji s moderně vyzbrojenou, organizovanou a vycvičenou armádou v přímém boji. Může napadat konvoje v týlu, pokud nebudou mít tankové či vzdušné krytí a/nebo se nebude jednat o past; mohou se snažit demoralizovat nepřítele; její jediná síla ale spočívá jednak v sabotážních akcích, které jsou řešeny policií a nejsou trvale udržitelné, a jednak v boji dům od domu, kde má ale moderní armáda s výcvikem CQC/CQB, lepší šancí na přežití a tedy morálkou skrze výrazně lepší balistickou ochranu a odsun zraněných do vynikajících polních nemocnic a výhodou oslepujících, kouřových a slzotvorných granátů, přístrojů pro noční vidění a palebné podporou z tanků a BVP a naváděnou municí ze vzduchu a z dělostřeleckých baterií i tak výrazné výhody na své straně.

Domobrana tak může maximálně vypomáhat pravidelné armádě, vyzbrojené těžkou vojenskou technikou a vycvičenou k boji šitému na míru místním reáliím (takto je koncipována v často zmiňovaném Švýcarsku), rozptylovat nepřítele a "ředit" jeho síly; není ale schopna samostatně ubránit jakékoli území, neboť záhy přijde o své vojenské schopnosti a poté bude lovena v policejních akcích. Životnost hypotetického středoevropského domobrance či partyzána proti hi-tech branné moci je tak dnes ještě výrazně nižší, než za Protektorátu, kdy byla zoufalá.

Dosti naivní je pak i představa, že se domobrana v případě konfliktu dopouští menších zvěrstev, než pravidelná armáda. Naopak: pravidelná armáda si nemůže dovolit excesy, protože snižují bojovou hodnotu vojska a ničí PR obraz, který je dnes součástí války úplně stejně, jako střelba, a hlavně disponuje hierarchickým velením, které dovede řádění jako jediné učinit přítrž. Z WW2 jsou dobře zdokumentované případy amerických a sovětských frontových jednotek, kde byl pachatel znásilnění civilistky na místě popraven důstojníkem -- takové jednotky se zvěrstev nedopouštěly.

Naopak konflikty po celém světě -- od Rwandy přes Afghanistán až po Středoafrickou Republiku -- dokazují, že právě organické a z principu poněkud anarchistické milice a ozbrojené davy se snadno nechají strhnout k vraždění nevinných v principu kolektivní viny. Pokud by kdo oponoval, že v Africe se typicky jedná o genocidy, mohu kontrovat příkladem již zmíněné středoafrické republiky. Tam se islamistické milce Seleka pokusily uchvátit moc ve státě a terorizovaly místní obyvatelstvo masovými vraždami, znásilňováním atp. Následně tedy vznikla zcela legitimní domobrana/milice anti-balaka ("proti-mačetám"), které Seleku promptně zahnaly na ústup... Jenže svá traumata z řádění islamistů si vzápětí jala chladit na civilním muslimském obyvatelstvu, které s milicemi Seleka nemělo co do činění. Viz článek Amnesty a doplnění/uvedení na pravou míru na RLM.

Závěr

Z čistě praktického hlediska je armáda bezpodmínečně potřeba k uhájení suverenity a stávajícího zřízení proti útokům vnějších nepřátel. Pokud bychom ji neměli a stali se "nejslabším článkem řětězu", bezpečnostní situace uvnitř země by se zhoršovala tak dlouho, až by ohrozila životní zájmy jiných států, které by tak byly donuceny u nás zasáhnout svou vlastní regulérní armádou.

To je zároveň jeden z protiargumentů na tezi "armádu nepotřebujeme, protože menší subjekty nás nenapadnou a proti větším nemáme tak či onak šanci: doufám, že jsem dostatečně jasně rozebral, že ve státě, kde absentuje hierarchická, centralizovaná struktura s celostátní působností vyzbrojená dostatečně technologicky vyspělými zbraňovými systémy a schopnou strategického a operačního plánování může snadno dojít k úspěšným útokům subjektu menšího, než je hypotetická ČR, neboť potom proti sobě nestojí "cizí bojůvky na úrovni praporu či brigády a desetimilionová ČR", nýbž prapor militantů versus neorganizované město či spíše shluk ulic plný měkkých cílů, vnějších závislostí a neschopných se ubránit sofistikovanějším zbraňovým systémům a koordinované vojenské akci; že samotná absence armády si koleduje o to, stát se zajímavým vojensko-strategickým cílem pro celou řadu státních i nestátních subjektů.

Zároveň nemusí být naše vojenská situace tak bezvýchodná ani proti silnějšímu protivníku. V pozici početní menšiny stály státy NATO po většinu studené války a existuje celá řada zajímavých doktrín, které může menší, ale sebevědomá a dobře vyzbrojená a yvcvičená armáda využít ke svému prospěchu. Jasně zde platí ono staré "kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody."

Urzovi s radostí přenechám rejdiště teoretické etiky; koneckonců všichni se asi shodneme na tom, že násilí je fuj, daně také rádi nemáme a vůbec. Zároveň mám ale obavu, že pokud člověk nestojí oběma nohama na zemi, s ideologickými klapkami na očích může ve svém páchání jednoznačně etického a nejskvělejšího dobra napáchat takové problémy a způsobit takové zlo, že se mu budou jen protáčet panenky. Doufám tedy, že má stať alespoň někomu napomohla k tomu, aby si do bahna reality stoupl alespoň jednou nohou; více si nežádám.




Vzkaz autoru

Na článek můžete reagovat použitím následujícího formuláře.
Váš komentář:

Váš e-mail (očekáváte-li reakci z mé strany):

Níže prosím opište dvě zdeformovaná slova z obrázku do rámečku pod nimi.
Jedná se o ochranu proti zasílání spamu, protože počítačoví roboti ona slova nedokáží rozluštit. Pokud je nedokážete rozluštit ani vy, kliknutím na ikonku reproduktoru se vám přehrají.