Licence Creative Commons

Jak pomoct lidem v LDN a domovech důchodců?

30. 10. 2011

Vodafone páchá - jako dnes kdekterá firma - celkem milý program, v němž zadotuje nějakou společensky přínosnou aktivitu (a pravděpodobně si to dá do nákladů, resp. odečte zdaní). DFENS si všimnul, že se mezi společensky přínosné projekty na pomoc slabým a bezbranným zamíchali i neocyklisté z Auto*Matu (to je ta cháska, která by po typicky aktivistickém způsobu všem chtěla ze zákona vnutit svůj životní styl a světonázor tím, že alternativy co? Zakáže) a jsa pobouřen organizovanou kampaní neocyklistů za proražení jejich "projektu", doporučil čtenářům se ankety zúčastnit a - aby nebyl stejné prase, prosazující jeden projekt -, hlasovat pro projekt dle osobních preferencí toho kterého čtenáře.

Řada lidí to vzala pragmaticky a hlasovali pro toho, kdo byl v žebříčku hlasů nejblíže neocyklistovi; jiní tím byli pobouřeni - a jednomu takovému jsem napsal něco o tom, že nemusí přeci hlasovat pro favorita - že já jsem hlasoval pro sdružení Cesta domů, které bylo celkem na chvostě žebříčku. Načež se ozvalo pár hlasů proti Cestě domů - a já trošku rozvedl svou motivaci. Čímž se obloukem dostávám k jádru tohoto postu: tamní diskuse mne donutila zkonsolidovat to málo, co vím o umírajících a dlouhodobě nemocných.

Pomoci různě postiženým lidem se zaobírá tisíc organizací a obecně je lidé chápou. Koneckonců, i můj zaměstnavatel má "charity day", v jehož rámci jsem maloval místnosti zrovna jednoho takového sdružení pro handicapované. Ti opravdu nemají takový problém si najít pomoc.
Jenže na dlouhodobě nemocné a umírající, lidově řečeno, vyměšuje čokl. Jsou často úplně opuštění, protože už nikoho nemají a i pokud ano, jejich blízcí jsou třeba na opačném konci republiky a prostě nemají čas za nimi jezdit. Jsou staří, zesláblí a nemohou se bránit hrubému zacházení a zneužování: pokud jsou doma, nedostanou se moc ven, lékaři a poskytovatelé služeb je odírají na kost a ještě se jim nějaký hovad může posmívat nebo jim nadávat; pokud jsou už v nějakém zařízení, personál se k nim často chová hnusně a jako ke kusu masa a ne jako k živé bytosti. V takovém případě jim ani vlastní rodina nevymůže vydobýt lepší podmínky, protože "buďte rádi, že jste tu vůbec dostali místo." A tak se nikdo raději moc neozývá, protože by mu to nechali vyžrat. Je to trochu jako šikana.

Tím nechci v žádném případě paušalizovat a vést štvavou kampaň proti LDN, proti ošetřovatelům, proti rodinám ošetřovaných nebo já nevím proti čemu. Toliko osobně zastávám názor, že je pomoc dlouhodobě nemocným a umírajícím momentálně poněkud více potřebná, než další propagace pomoci handicapovaným. One-at-a-time, a handicapovaní už veřejnou podporu mají, kdežto umírající a lidi v LDN ne.
A že nám po Republice leží tisíce až desítky tisíc lidí, kteří tiše trpí a téměř nikdo se jich nezastane.

Co s tím? Můžu toliko podpořit projekt, který se dlouhodobě nemocným a umírajícím snaží pomoct tím, že poskytne ošetřovatele a rozšíří povědomí o osudech těchto "vyvrhelů společnosti", jejichž jedinou vinou je, že pro své okolí už nejsou dostatečně zajímaví, nemají dost peněz či nejsou snadno dostupní.
Mimo to už mne párkrát napadlo, že bych třeba mohl dobrovolničit v nějakém domově důchodců či třeba i LDN a s tamními lidmi si zahrát šachy (umím to mizerně) či popovídat, aby nebyli tak sami - už proto, že bez kontaktu lidé chátrají a bez aktivity mozek degeneruje -, ale ještě jsem se k takovému zapojení nedostal: nesnáším totiž navazování kontaktů s institucemi a podobné proaktivní zapojení. Možná by tedy nebyla od věci nějaká malá neziskovka, která by sbírala lidi, ochotné si čas od času po práci nebo po škole s potřebnými důchodci či nemocnými popovídat či zahrát, vyřešila organizační stránku a podle jejich dispozic je přeposlala do konkrétní instituce k domluvenému setkání. Je to jen nápad, ale de facto by stačila databáze poptávajících (tj. zařízení a potřebných, kteří by ocenili byť krátké setkání), nabízejících (dobrovolníků, kteří by specifikovali kdy mohou, v jakém radiu od místa X mohou, a co jsou ochotni dělat), a doslova pár lidí, kteří by vytvořili vazby, vyřídili byrokracii a napojili na sebe dobrovolníky a potřebné. Protože si myslím, že bych snad nebyl jediný, kdo by byl ochoten ztratit s důchodci a osamocenými slovo. Už proto, že v nich nezřídka dříme životní moudrost či fascinující osudy.

EDIT 12.1.2012: tak ani není potřeba koordinátor. Napsal jsem do jednoho domova důchodců a ač jsem ajťák bez sebemenší socio- praxe, nadšeně mne vzali jako příležitostného dobrovolníka, jak mám čas. Zkuste to taky, nekoušou ;-)




Vzkaz autoru

Na článek můžete reagovat použitím následujícího formuláře.
Váš komentář:

Váš e-mail (očekáváte-li reakci z mé strany):

Níže prosím opište dvě zdeformovaná slova z obrázku do rámečku pod nimi.
Jedná se o ochranu proti zasílání spamu, protože počítačoví roboti ona slova nedokáží rozluštit. Pokud je nedokážete rozluštit ani vy, kliknutím na ikonku reproduktoru se vám přehrají.