Pilotova chyba

Bezprostředně po začlenění Litvy, Lotyšska a Estonska do NATO odsouhlasila belgická rada ministrů Quick Reaction Alert neboli Síly rychlé reakce, mezinárodní skupinu leteckých sil s příkazem nepřetržitě hlídat vzdušný prostor Litvy, Lotyšska a Estonska a to zejména před vzdušnými silami Ruské federace. Skupinu ze tvořily jak moderní dánské a belgické letouny F-16AM, tak i letité německé F-4F Phantom, které vznikly v šedesátých letech.Později se přidaly ještě letouny F-16C Block 52 amerického letectva v Evropě (USAFE). Jednotlivé uskupení se střídaly vždy po pár měsících, v době příběhu jsou na základně přítomny US. a belgické síly.
Potud tedy fakta.

Následující děj popisuje fiktivní jednotky, uskupení a akce, jedinou skutečnou jednotkou je americká 23. expediční stíhací letka. Tento fiktivní scénář se odehrává v roce 2007.

Erik Quartier seděl v kokpitu stíhačky F-16C amerických vzdušných sil, která křižovala večerním nebem nad Litvou ve výšce sedmi kilometrů. V sedm večer ho vytáhli z důstojnické jídelny na alpha scramble, neboli ostrý bojový start proti narušiteli. V jiných zemích by se asi jednalo o zbloudilý dopravní letoun, ale na rusko-litevské hranici už se několikrát objevili provokující Rusové, kteří zkoušeli schopnost systému protivzdušné obrany pružně reagovat. Erik se trochu pohodlněji uvelebil na katapultovací sedačce a pozorně se zadíval na obrazovku radaru. Podle údajů z pozemních radarů a radarového letadla AWACS, kroužícího nad Německem, by už brzy měl být v radarovém kontaktu s narušiteli. Erik nastavil radar na trochu vyšší dosah, a na obrazovce se skutečně objevil bod, symbolizující neznámé letadlo. Vzhledem k tomu, že se cíl pohyboval rychlostí MACH 1.8, což znamená téměř dvakrát rychleji než zvuk, mu bylo poměrně jasné, že se nejedná o civilní letadlo. Erik nastavil rádio na mezinárodní frekvenci tísňového volání, kterou musí mít každé letadlo naladěnou, a vyslal zprávu: "Neidentifikované letadlo, vstupujete do bezletové zóny, okamžitě změňte kurz." Cizí letadlo však pokračovalo v letu, a navíc drze zamířilo jeho směrem a dokonce zvýšilo rychlost na MACH 2.3. Erik zkontroloval na radaru systém IFF neboli identifikace přítel-nepřítel, displej u neznámého letadla nic neukazoval, čímž vlastně říkal: ať je to kdo chce, rozhodně to není přítel

Erik vybral levou protivzdušnou střelu AIM-120C-7 a odjistil ji. Střela, stejně jako letadlo, patřily ke starším, ale díky nedávné modernizaci stále ještě docela dobrým. Mimoděk se podíval na hodinky na svém zápěstí - ukazovaly 19:21, 17.10. V té chvíli se ozval AWACS, který právě vytvořil radarový 3D obraz cíle a identifikoval ho: jednalo se o Suchoj 33, moderní bojový letoun Ruské provience. Erik se trochu zamračil - suchoj byl o dost lepší stroj než F-16, ale to ještě nebyl důvod k panice. Ale když se rozhoukala kontrolka signalizující, že ho ten letoun zaměřuje, tak už se lekl, a když se kokpitem rozlehl hlasitý jekot a monotónní hlas palubního počítače: pozor, odpálena raketa, Erik zpanikařil.

Stisknutím tlačítka na řídící páce zaměřil cíl a pak na něj odpálil jednu, a hned nato druhou střelu AIM-120. Ruskému suchoji se v kokpitu nyní také rozezněl varovný signál odpálení raket. Ale problém byl v tom, že suchoj na F-16 žádné rakety nestřílel - zkratoval obvod TEST, který zkoušelo palubní systémy, a tím pádem se rozsvítilo i varování před raketou. Ruský pilot nahlásil na základnu, co se mu stalo, a dostal okamžitý povel, aby se vrátil domů. Snížil tah motorů, vytáhl aerodynamickou brzdu, navedl stroj do stoupání pod úhlem pětačtyřiceti stupňů a celý suchoj začal mohutně decelerovat. Během pár vteřin klesla rychlost pod MACH 1.3 a ruský pilot přitáhl řídící páku až nadoraz k sobě. Suchoj se tím pádem převrátil na záda a do protisměru, to vše s devítinásobným přetížením. Jakmile byl k raketě otočený zády, zatáhl brzdu, zvýšil tah motorů až nadoraz a klesal k zemi. Tím vším nabíral rychlost, takže během pár vteřin překonal dvojnásobnou rychlost zvuku. Podíval se na varovný displej a zjistil, že raketa je od něj tři kilometry a stále se blíží relativní rychlostí dva tisíce kilometrů v hodině. Do zásahu zbývalo asi šest vteřin. Suchoje se vyznačují skvělou manévrovatelností, a tak se Rus rozhodl zpomalit a střele uhnout. Znovu vytáhl brzdu, snížil tah motorů a začal stoupat, až rychloměr ukazoval 240 uzlů, rychlost optimální pro vzdušný souboj. Do zásahu zbývala už jen sekunda, takže přitáhl knipl k sobě a doleva a suchoj se ukázkově přetočil o 130 stupňů a zamířil špicí k zemi. Americká raketa, která letěla čtyřikrát rychleji než zvuk se už nemohla trefit, a tak proletěla ve vzdálenosti asi deseti metrů nad suchojem. Její spínač, reagující na vzdálenost cíle nařídil odpálit bojovou hlavici, aby cíl zasáhla alespoň střepiny, ale to už byla raketa moc daleko, aby to mělo nějaký efekt.

V kokpitu suchoje sebou ruský pilot trhnul, když uslyšel explozi deset metrů nad sebou. Vyrovnal letoun a zrovna se stačil podivit, proč ještě nezhaslo varování raketového napadení, když suchoj zasáhla druhá raketa. V té chvíli už letěl krásně rovně, takže neměla žádný problém se trefit, a její desetikilová hlavice zasáhla suchoj do pravé ocasní plochy a explodovala. Silný výbuch urval polovinu pravého křídla, zcela zničil pravý motor a silně poškodil levý. Suchoj se takřka okamžitě ocitl ve vývrtce a za ním se táhla stopa hořícího paliva. Pilot už na nic nečekal a katapultoval se. Katapultovací sedačka Zveda K-36, na které seděl, zareagovala jako vždy podle očekávání, odstřelila skleněný překryt kabiny a vynesla pilota z hořícího stroje. Po dvaceti minutách pilot dopadl na zem - už v Rusku.

Erik Quartier se mezitím ve své F-16 snažil vyhnout neexistujícím raketám. Ve spirále klesal k zemi, všelijak se točil a přitom ještě vysílal rádiem. Jeho palubní počítač mu hlásil, že do zásahu zbývá pět sekund, a tak Erik udělal to jediné, co mu podle jeho výcviku zbývalo: namířil svoji stíhačku přímo do země a klesal. Asi půl kilometru nad zemí konečně kontrolka, hlásící raketu zhasla. Erik přitáhl knipl a začal vybírat střemhlavý let, ale bylo to příliš pomalé. Země se rychle blížila. Erik se rozhodl katapultovat. Než to ale stihl, F-16 narazila do země s motorem běžícím na plný výkon a pod úhlem šedesáti stupňů.

Sestřeleného ruského pilota vyzvedl za tři hodiny záchranný tým ve vrtulnících a dopravil ho do vojenské nemocnice v Kaliningradu. Tam ho navštívil vyšší důstojník, aby zjistil, co se vlastně stalo.

Další den v sedm hodin ráno se to u místa dopadu F-16 hemžilo specialisty a všelijakou technikou. Okolí dopadu prohledávali vojáci, kteří co chvíli někam postavili vlaječku určité barvy. U okraje třicetimetrového kráteru, který F-16 vyryla do země, stál fotograf a pořizoval dokumentaci. Když s tím skončil, do kráteru se vydala četa vojáků, kteří vždy pořídili fotku nějakého místa a pak se vrtali v hromadě spáleného kovu, která zbyla po F-16. Vyšetřování bylo v plném proudu. Náhle někdo vykřikl - právě našel černou skříňku, obsahující informace o posledních chvílích letu.

Z projevu ruského ministra zahraničí: "Včera večer, v 17:34 byla americkou stíhačkou z Litvy napadena a sestřelena ruská stíhačka ve vzdušném prostoru Ruské federace. Pilot amerického stroje potom řízeným letem narazil do země v Litvě. Ruská federace nemůže a nebude tolerovat takovéto ‚náhody' a očividně nepříčetné chování amerických pilotů a vyzývá americké síly k okamžitému odchodu z Litvy a Lotyšska."

Četař Petr Kužujevskij právě na letišti Ljubljansk - II dokončil předletovou kontrolu transportního An-72, do kterého začali v tichosti nastupovat výsadkové jednotky. Piloti Antonovu na nedalekém stolku právě dokončili plánování trasy vedené okolo stanovišť protivzdušné obrany - v Litvě. Americké jednotky se nestáhly, takže bylo rozhodnuto zakročit silou.

Igor Dostojevskij, pilot hloubkového bombardéru Su-34 nahodil oba dva motory a začal pojíždět ke vzletu na základně Charkov-I. On a tři další suchoje mají vyčistit americké radarové pokrytí na jihu Litvy, aby mohly nepozorovaně proletět Antonovy s parašutisty. Potom bude pokračovat k základně americké 23. expediční letky, na kterou odpálí osm protizemních řízených raket. Celou akci bude ale krýt čtyřicet stíhacích letadel Su-33, které odstartovaly již před pěti minutami. Igor srovnal svůj suchoj na prahu startovací dráhy a poté, co mu jeho navigátor/operátor zbraňových systémů potvrdil funkčnost všech systémů, dal plný tah a jeho bombardér se rozjel po dráze a pak začal stoupat k temné večerní obloze. Od začátku konfliktu uplynulo 49 hodin.

Podplukovník vzdušných sil spojených států amerických, Gordon Gilby, neboli ‚GG', právě seděl v důstojnické kantýně na základně 23. letky a probíral s místním litevským pilotem vlastnosti MiGů-29, když se po celé základně rozeřval neuvěřitelně hlasitý alarm. GG nejprve nechápal, co se děje, ale když do kantýny vtrhl radista a řval "na severu je čtyřicet banditů, už překročili hranice a letí sem", zvedl se a stejně jako všichni ostatní se rozběhl ke svému stroji. Jakožto podplukovník neměl F-16 jako ostatní, ale úplně nový stíhač F-35, neviditelný na radaru. V kokpitu nastartoval motor, zavřel plastový kryt kabiny a začal pojíždět na start. O deset minut později už byly všechny stíhačky kromě jedné ve vzduchu a na čtyřicet suchojů mířila formace čtrnácti F-16 a dvou F-35. Pro radar neviditelné F-35 letěly s vypnutým radarem trochu bokem, a všech čtrnáct F-16 letělo s radary na plný výkon naproti suchojům, vzdáleným v té chvíli asi sto dvacet mil.

Na jihu Litvy seděl mladý poručík v džípu upraveném jako nosič protiletadlových řízených střel Stinger. Prohlížel infračerveným zaměřovačem oblohu a pátral po něčem nezvyklém. Byla to rutina, která se opakovala vždy po hodině - koneckonců byl mír. Ale pak přišla radistovi nečekaná zpráva: Litva byla napadena více jak čtyřiceti ruskými letadly. Poručík vlezl do džípu a znovu zahájil prohledávací sekvenci. A skutečně, po pár minutách uviděl slabý obrys nízkoletícího letounu, který se stále zaostřoval, jak se onen letoun blížil. Ačkoli to zatím poručík nemohl poznat, díval se na útočný Su-34. Když se suchoj přiblížil na tři kilometry, obraz už byl zcela jasný.Najednou se od obrysu oddělil nějaký objekt, chvilinku padal a pak s mohutným zábleskem odletěl před suchoj. Poručík si nejdříve myslel, že se střílí na něj, ale pak ho ta střela přelétla směrem do vnitrozemí. Poručík stiskl přepínač a infračervené čidlo rakety začalo hledat cíl. Po chvilce se hluboké bzučení ve sluchátkách změnilo na vysoký jekot, což signalizovalo, že raketa je zaměřena. Poručík už na nic nečekal a odpálil dva stingery na blížící se letoun.

Igor Dostojevskij v kabině suchoje už úspěšně pronikl přes všechny nástrahy a právě odpaloval poslední protiradarovou střelu, když se rozeřval systém, hlásící odpálení protiletadlové střely. Operátor zbraňových systémů stiskl tlačítko k odhozu klamných cílů, ale pro tento suchoj již bylo pozdě. První stinger zasáhl suchoj do břicha, kde se nacházela centrální palivová nádrž. Celý stroj explodoval v ohnivé kouli, která vzápětí dopadla pár set metrů od poručíka. Ten již mezitím zaměřil další objekt a odpálil na něj další dvě střely. Pak usoudil, že toho už bylo dost, vylezl z džípu a utíkal do blízkého lesa, když náhle džíp explodoval v salvě nábojů z palubního třiadvacetimilimetrového kanónu dalšího suchoje.

Mezitím se již první spojenecké letouny dostávaly do kontaktu s nepřítelem. F-35 měly nové rakety dalekého dosahu AIM-120F s náporovým pohonem, takže mohly začít střílet jako první. Zapnuly tedy na chvilku radar, a odpálily na blížící se suchoje salvu osmi těchto střel. Jakmile se střely začaly navádět svými vlastními radary, vypnuly F-35 radary a znovu se staly neviditelnými pro radary suchojů. Za třicet sekund už byly první spojenecké rakety téměř u suchojů, které se, stejně jako F-16, teprve teď dostaly vzájemně na dostřel. Osm suchojů, na které se naváděly spojenecké rakety ovšem divoce manévrovalo, takže zatím nemohly střílet. Když vedoucí suchoj druhého roje na který neletěla žádná střela začal střílet, vletěl mu náhle do odpálených střel jeden z manévrujících suchojů. Obě střely R-77 do něj narazily a explodovaly. Když raketa AIM-120F, která se naváděla na tento cíl viděla, že zmizel, zaměřila díky své nové naváděcí hlavici cíl další - vedoucí suchoj druhého roje. Když pilot onoho suchoje dostal varování, že na něj letí raketa, bylo již pozdě. Raketa explodovala tři metry před suchojem a rozervala jej stovkami střepin. Další suchoj se zoufale snažil uhnout a proto divoce manévroval. Střela prolétla čtyři metry od něj a spínač, reagující na vzdálenost cíle odpálil bojovou hlavici. Střepiny zasáhly suchoj do motorů a proděravěly je na stovce míst. Palivo, které proudilo do morů začalo hořet. Pilot suchoje zatáhl bezprostředně po zásahu za žlutočerná madla a katapultoval se, ale bylo již příliš pozdě. Letoun explodoval zrovna ve chvíli, kdy opouštěl kokpit.

Suchoje a F-16 proti sobě pokračovaly a pálily na sebe další a další rakety. F-16 ale byly, oproti suchojům, vybaveny podstatně lepší protiraketovou obranou - vlečnými klamnými cíli. Všechny F-16 tedy vypustily tyto vlečné cíle a začaly mírně stoupat, a větší část ruských raket se skutečně začala navádět na tyto nicotné krabičky. Část ruských raket se však stále držela skutečných F-16. Jelikož byli spojenci v početní nevýhodě, Obrátily se ty F-16, kterých se držely rakety, zpět k domovu a akcelerovaly k zemi na plný plyn - snažily se raketám utéct. Druhá vlna raket už dolétávala ke svým cílům. Problém byl v tom, že ruské rakety proletěly neškodně kolem nebo přinejlepším zasáhly klamné cíle, zatímco americké rakety zasahovaly skutečné suchoje. A tak se stalo, že proti devíti F-16 teď stálo dvanáct suchojů. Obě dvě vlny pokračovaly proti sobě a čekaly, až budou na hranici doletu střel krátkého dosahu.

Homer King, pilot amerických vzdušných sil, se ve stavu poněkud přiopilém vracel z města na svou základnu. Po příchodu se poněkud divil, kam zmizela většina lidí, ale jelikož byl trochu unaven z konzumace alkoholu, šel do své kóje, aby se trochu vyspal na ranní hlídku. Po cestě ho však odchytil plukovník, velící základně, který ho poslal hlídkovat nad letištěm. Homer tedy, byť poněkud neochotně, souhlasil a nasedl do poslední zbývající F-16. Dvě sta dvacet kilometrů na sever mezitím bojoval zbytek F-16 a F-35 proti suchojům. Pilot jedné z belgických F-16 uviděl, jak se šedesát stupňů nalevo jeden suchoj pokouší sestřelit poškozenou F-16. Sebejistě na ni nalétával, vědom si toho, že ho nic nemůže ohrozit. To ovšem nebyla tak úplně pravda. Pilot belgické F-16 měl na levém závěsníku ještě poslední střelu AIM-9X. Tato nové střela krátkého dosahu je schopná zaměřit cíl, který se vůči mateřskému letounu nachází v úhlu až sedmdesáti stupňů a zaměřuje se pohledem na cíl. Belgický pilot se tedy podíval na suchoj a stiskl tlačítko na kniplu. AIM-9 se elegantním obloukem odpoutala od jeho letadla a zamířila přímo na suchoj, který z klidného letu přešel do divokého manévrování a házel okolo sebe světlice na zmatení střely. Tu to ovšem vůbec nezajímalo, protože se naváděla přímo na infračervený obraz suchoje ve své hlavici. Střela i suchoj splynuli v jedno, a pak rozzářila oblohu nad Litvou další exploze.

V jednom ze čtyř antonovů se druhý pilot otočil do nákladového prostoru a dal pokyn veliteli výsadkářů. Ten jenom zvedl deset prstů - výskok za deset minut.

Kornelius Muktapavels*, velitel baterie protiletadlových raket 9K11 dostal hlášení o nepříteli již před delší dobou. Věděl, že se k němu blíží nálet, a také věděl, že sousední baterie, která po nepříteli pátrala radarem, se dostala pod palbu a byla zničena. Nechával tedy radar vypnutý a čekal.

Homer King pojížděl na start poněkud rychleji, než bylo obvyklé. Ale co by se dalo čekat od pilota, který měl v sobě dvě litevská piva a trochu pálenky. Homer vyrovnal svoji F-16 přibližně se startovací dráhou a dal plný plyn. Letadlo se rozjelo přímo na hasičský vůz stojící u pravého kraje dráhy. Posádka vozu vteřinu mávala na pilota ve snaze upozornit jej na sebe, ale pak to vzdala a radši utekla. Homer si v poslední chvíli všiml překážky a stočil letadlo doleva. Tam však stála cisterna s palivem, takže přitáhl knipl a zvedl svou stíhačku od země. Podvozek startující F-16 jen o pár centimetrů minul cisternu, jejíž obsluha na Homera hrozila pěstí.

Z útočné letky Su-34 zbyly jen dva stroje. Seřadily se do formace deset metrů od sebe a systematicky likvidovaly jeden nepřátelský radar za druhým. Když už pět minut nenašli jediný aktivní radar, poslali na zakódované frekvenci jedinou hlášku, adresovanou Antonovům. Vzduch je čistý, můžou jít na seskok. Antonovy zamířily do Litvy a Su-34 k základně 23. expediční letky.

Belgický pilot, který zachránil život americké F-16, se nyní sám dostal do potíží. Nechal se zlákat do manévrového souboje s jedním Su-33, což by normálně nebyl takový problém, jenže suchoj byl obratnější a Belgičan už neměl žádnou výzbroj. Točil se se suchojem v kruhu a stále víc ztrácel rychlost. "Jestli to takhle půjde dál, za pár vteřin jsem mrtvý", blesklo mu hlavou. Náhle však spatřil, jak za suchoje nalétává nějaká stíhačka. "Co jen ten Rus dělá, vždyť ho takhle sestřelí", pomyslel si. Pak si však všiml typu a rázem mu svitlo. Byla to ‚neviditelná' F-35. Technologie stealth opravdu fungovala, a tak neměl Rus o přítomnosti F-35 ani tušení. Pak mu ale intuice řekla, aby se podíval za sebe. Otočil hlavu a uviděl svou smrt. Šestihlavňový rotační kanón v F-35 totiž začal v té chvíli pálit a doslova rozřízl suchoj vejpůl. Zničené letadlo zemřelo v ohnivé kouli a jeho pilot spolu s ním.

Kornelius Muktapavels se po chvíli odvážil zapnout radar. Téměř hned uviděl čtyři body, představující výsadkové antonovy. Kornelius nařídil palbu. Jeho tři rakety se vydaly ke svým cílům. Protože nejsou antonovy vybaveny žádným varovným systémem, všechny tři zaměřené cíle se brzy rozprskly na noční obloze. Čtvrtý antonov ale pokračoval v letu. Jeho pilot, kapitán Seščenko, se právě chystal dát výsadkářům povel k výskoku, když něco tvrdě udeřilo do pancéřovaného skla kokpitu. Vzápětí se celé letadlo otřáslo a motor na levém křídle začal hořet. Antonov vlétl do hejna divokých hus. Další husa vletěla i do druhého motoru. Bez motorů se poslední přeživší antonov rychle poroučel k zemi. Výsadkáři se v potemnělém prostoru antonova snažili vyskočit, ale ten přešel do střemhlavého letu.

Oba suchoje Su-34 se dostaly na dostřel od základny. Pilot vedoucího stroje se usmíval, protože stíhači z Ljubljansku splnili svůj úkol a odlákali Američany od základny. Až se F-16 vrátí, místo základny najdou spáleniště.

Náhle se oběma suchojům zběsile rozezněly varovné systémy. F-16 řízená Homerem Kingem pálila ostošest a na každý ze suchojů mířily tři rakety. Oba se ve chvilce ocitly na zemi. Posádky, které se katapultovaly, byly zajaty.

Během dalšího dne podnikli Rusové další tři útoky, ale bylo vidět, že vyhnání Američanů z Litvy a Lotyšska jim nestojí za konflikt v plném rozsahu. Ruské pancéřové divize vůbec nepřekročily litevské hranice a k dovršení všeho se v Rusku mobilizovala opozice, vyzývající k předčasným volbám. Rusové se stáhli a celý konflikt byl uzavřen na palubě švédské lodi v neutrálních vodách Atlantiku.

23. expediční stíhací letka se stáhla do Spojených států a byla vystřídána silnější 555. stíhací letkou ze základny Aviano v Itálii, která již byla kompletně přezbrojena na F-35. Homer King byl povýšen na podplukovníka a dostal Zasloužený letecký kříž.

Gordon Gilby byl povýšen na plukovníka a odešel do Pentagonu. Navíc dostal ještě belgickou Stříbrnou hvězdu za záchranu belgické F-16.

Ruští zajatci byli navráceni do Ruska a situace se zase na chvíli uklidnila.

---

*Kornelius Muktapavels je skutečné Litevské jméno, které jsem našel na internetu. Jeho osoba ve skutečnosti není nijak zapojena do armády a jeho osud je to samozřejmě fiktivní.